Mixxx

A potěšilo mě, že jsem aspoň z dáli viděla snad poprvé v letošním roce tu babču, se kterou jsme párkrát kecaly u piva. Ulevilo se mi, už jsem se bála, zda se s ní něco nestalo.

Jó btw, tuhle, když jsem se nahlašovala sestřičce, tam přede mnou byla slečna, co hlásila, že jde na vycházku; já stála za ní a sestra si myslela, že jdu taky na vycházku😂😂 Tak třeba někdy 😅.

Plus jeden tip ode mě: pokud se někdy chcete podívat do PN, náhodou tam budete mít cestu, chcete se projít krásným parkem a potkat doktory na kolech atp., pak doporučuji trasu, co mě naučila kolegyně – vystoupíte ze šaliny na zastávce Životského a půjdete pěšky po Štolcové. Vězte, že je to rychlejší a jistější, než čekat na bus, který tam tak často nejede, mívá zpoždění a tak.

V Černovicích jsou ještě místa, kde to působí hezky vesnicky a nezapomenu na trip s tou organizací, kde jsem se kdysi ucházela o práci. Díky tomu vím, že je tam kus krásné přírody, než vylezete v Komárově. Jde se tam z Charbulové. Musím si to tam někdy zase projít!

–

Jo a dostalo mě, že tuhle někdo našel kartu či co na jméno Hoňka🤣🤣 To je příjmení za všechny prachy 😆 Bylo by fakt báječný, kdybych byla Kateřina Hoňková😅

–

K paskvilu s terapeuty ještě dodávám, že psychologické vzdělání může být přeci jen dokladem vyzrálejší a hlavně kompetentnější osoby.

by Categories: Uncategorized

Jen tak

Dnes jsem šla s košem a i když jsem měla volno, furt jsem rozsekaná🙄 A víte, co tam bylo? Já měla světlé džíny, v klidu si tam nakráčím a… klouže to! A to takovým způsobem, že mi dalo dost zabrat, abych neztratila rovnováhu. Nějakej debil tam rozlil olej. Bylo to tam ze všech stran kolem kanálku (takže jako nějakej kretén chtěl vylít olej u popelnic? Wtf?), jindy chodím až k prázdným zadním košům, ale tady to fakt nešlo. Hodila jsem to do prvního a pomalu a zděšeně odkráčela pryč.

Jako sorry, ale tohle vážně neudělá normální člověk! A když, tak si to snad po sobě uklidím!!

–

A furt si různě měním náušnice, tak zde dodávám aktuální foto. (I do pravého ucha jsem si dala kroužek.)

–

A asi jsem vám neřekla o totální haluzi, co se mi tuhle stala. Měla jsem na stolku krabičku na šperky ve tvaru černé kočičky. Byl to dárek z minulého roku. Jdu si takhle večer kolem stolu ke dveřím a v tom rána. Taková, že to slyšela i máma. Nechápu, co se děje a když se podívám vedle sebe, je u mě a u oněch dveří právě tato malá kočička. Letěla rychle a silou udeřila do dveří. Ne, ani jsem na ni nesáhla. Není tam nic, co by ji mohlo rozpohybovat.

No, takže buď si se mnou chtěla pohrát nějaká z našich holek někde z obláčku nebo to byl duch člověka. Ač to působilo až agresivně, tak ne, neměla jsem z toho blbý pocit. Nemyslím, že bychom tu měly něco špatného.

A kočka? Ta skončila v truhličce, co mám též na stolku a též to byl vánoční dárek; je tam zavřená v bezpečí 😉

by Categories: Uncategorized

Směska

No, rozsekaná jsem furt. Trvá mi vždy pár dnů, než se fyzicky vzpamatuju. Mám to tak po větších „výletech“, o dovolené ani nemluvím. Vím již, že musím mít pak několik dní na rekonvalescenci. Ideálně tak týden, což se ale podaří minimálně. Mno, vítejte v životě s únavovým syndromem! Musím vždy pečlivě plánovat různé aktivity s ohledem na vysokou únavnost. Vydržím prostě málo. Nicméně pozitivum je, že jsem se zase trochu opálila; nejvíce je to vidět na čele.

–

Další věcí, o které dumám, je jeden paskvil: psychoterapie. Psychoterapeutem totiž může být jak vystudovaný psycholog, co si udělá psychoterapeutický výcvik, tak i nepsycholog. Je k tomu však i tak naštěstí potřeba VŠ vzdělání, nemýlím-li se. Ani to ale není záruka kvality…

No a mně to vrtá hlavou. Je to tak správně? Nebo by to měli dělat JEN vystudovaní psychologové? A není to vůči nim blbý, když studují 5 let psychologii a pak zjistí, že terapeutem může být i někdo, kdo to nestudoval? Je psychologické vzdělání aspoň nějakou zárukou, že se jedná o fundovaného odborníka-terapeuta?

Víte, my v sociálních službách k výcvikům inklinujeme. Vím o lidech, co nejsou psychology a výcvik mají. I mě by vlastně lákala myšlenka, kdybych měla kapacitu a love, být terapeutem, aniž bych musela být psychologem.

Jenže si právě nejsem jistá, zda těmto terapeutům nechybí to psychologické vzdělání a hlavně, jsou to tito terapeuti, co prý ani nemohou být na pojišťovnu, i kdyby chtěli. A já jsem bytostně přesvědčená, že ti, co to potřebují nejvíc, na to nemají. A vězte, že je porod sehnat terapeuta na pojišťovnu. Terapeuti-nepsychologové jsou prý mimo systém a nemohou mít smlouvy s pojišťovnami.

by Categories: Uncategorized

Jen tak

Včera to byl vskutku pestrý den! A pro mě nesmírně fyzicky náročný. Už jsem i řekla před klientem, že „dnes mám davů dost“. To byl ráno Hlavas, odpoledne bus…

No, samozřejmě na mě ve finále padl smutek; to se mi stává vždy, když jsem mizerně vyspaná (jakože ještě hůře vyspaná, než normálně). A dnes? Byla jsem pořádně grumpy; no, teď už chladnu a mrzí mě to. Máma se i ptala, proč jsem taková, tak jsem jí osvětlila, že umírám ještě ze včerejška + byly davy včera. A dnes opět… A to v naší milované zmrzlinárně Agnes. Byl tam v Řečkách nějaký lokální Majáles, což jsme nevěděly. A byla tam fůra dětí a speciálně kvůli nim tam byla obrovská fronta. Což mě vytočilo extrémně… A dorazilo…

Ale jo, nakonec to odsýpalo a měli nejlepší sušenkovou! Uj! Dala jsem si ji s pařížským krémem. Kvůli větru jsme si nedaly trip Zamilcem, tak třeba jindy.

Jo, přesně stavy, kdy ještě nejsem vzpamatována ze zápřahu (vstávání v 6 včera, poté chvilku pauza doma a pak schůzka-doprovod až do odpoledne) + ty davy na hlavasu a odpo v busu… To byl pro mě masakr. A tělo je z toho grogy a hlava, ta taky po dalších davech zrovna netouží… A pak je z toho grumpy Kateřina 🙄 Vřelo to ve mně… Potřebuji se ještě dospat a mít klid.

Nicméně jsem na mámu naštěstí vyloženě nevyjela, ale jo, grumpy jsem byla. A teď je mi to líto… Takový stavy občas mívám a znovu podotýkám, že grumpy cat je (byla – už nežije) roztomilá. Když jsem grumpy já, roztomilé to asi úplně není.

A opět mě nikdo nepolíbil pod rozkvetlou třešní😅 Vlastně nikdy😆 Nuž, asi uschnu🙃

A teď jdu spát 🥱

by Categories: Uncategorized

Dodatek

K těm korektním vztahům dodávám, že si rozhodně nemyslím, že jde o přetvářku. Prostě máme všichni nějakou záklopku a nemáme potřebu se hádat. Navíc, když vzácně potkám třeba otce nebo bratra, stejně někde uvnitř cítíte, že jste svoji, ať chcete nebo ne. Prostě je to rodina. Vaše krev.

Navíc jak jsem již psala, speciálně u těch nejvíce nejbližších (rodiče, prarodiče, sourozenci) máte obzvláště potřebu je omlouvat a hledat v nich něco hezkého a lidského, byť víte, že je to vlastně strašná (a zbytečná) kokotina. Ale nemůžete si pomoct… To je takové to zvláštní propojení, co je jen u vlastních nejbližších příbuzných.

Myslím, že jsem tu někdy psala něco o tom, že maminky nám toho tolik odpustí… Můžem udělat sebevětší hajzlovinu a ony tu furt budou. Pro nás. Furt budem ty jejich malé děti. To je bezpodmínečná láska. Obrovská vzácnost vlastní hlavně maminkám či babičkám. Nevěřím, že tohle někdy ještě zažiju s někým cizím. A tím spíš bychom si toho měli vážit a ty naše maminky netrápit.

No a stejně tak my, děti, jsme schopné hrozně moc věcí rodičům odpustit… Chceme pouze, aby nás milovali. Jen se to bohužel někdy nezadaří a nám to zlomí srdce.

by Categories: Uncategorized

Retrospektiva

No jo, červen se nezadržitelně blíží. A v jeho začátku budu mít narozeniny. Bude mi neuvěřitelných 31 let. Omg! Nějak tomu nemohu uvěřit. Jednak tomu, že tu vůbec jsem (a děkuji za to! Sobě, doktorce, osudu a nevím komu ještě…) a druhak se cítím furt v mnoha věcech jako cca šestnáctka. A přitom je to 12 let od maturity…

No, jak to bylo dál, to už víte. Objevila se fyzická nemoc a psychika šla postupně též do hajzlu a někdy mezi lety ’16-’17 jsem byla v mém největším dně. A přesto dnes žiji naplňující život; to proto, že mám naplňující práci. Baví mě, doslova se v ní vyžívám, miluju ji. Našla jsem se v tom. Taky již nemám před očima soustavně žádný stresor. Mám vesměs klid a ten si i povinně ordinuju; ten neustálý stres prostě nesnesu.

Spánek se stal vzácnou a tou nejdůležitější věcí. Točí se kolem něj celý můj svět. Jo, spím. Jenže se nikdy nevyspím. Což je hrozná havárka, ale ano, postupně jsem se s tím naučila žít. Jen mne mrzí, že sotva zvládám půl úvazek a to ostatní mi jde prostě strašně komplikovaně. Ale snažím se. Mám své tempo.

Naučila jsem se poslouchat své tělo. Dopřávám mu maximum odpočinku, nicméně trochu mu vzdoruju – což se právě odráží v té snaze o nějaké fungování ve společnosti.

Žádný nápadník, co by stál za to, není. Jsem však neskutečně ráda, že jsem ušetřena tlaku okolí, na rozdíl od jiných nešťastníků. Nikdo do mě nešije, kdy bude muž, svatba, děti… Díky za to! I tak občas tu více, tu méně cítím tenzi ze společnosti. Jdu totiž proti proudu. A půjdu nadále🖕Nezajímaj mě společenské normy; naopak jimi pohrdám.

A jsem též ráda, že mám tolik rozumu a zdravýho úsudku, že jsem se definitivně rozhodla po dvacítce s ohledem na své hendikepy a jiné věci děcka nemít. Jen je mi líto, že velká část mé rodiny je už mrtvá. A to byli přitom opravdu excelentní lidé; není nikoho, kdo by jim sahal byť jen po kotníky. Ten zbytek se zase postupně vyvrbil, a to ne ve zrovna pěkném světle.

Přesto jsem vděčná za korektní vztahy a slušnost nás všech – i když se mezi námi stalo x neakceptovatelných věcí, tak na sebe neštěkáme, pokud se potkáme nebo si zatelefonujem. A to je krásný!

Obecně je pro mě život furt cosi divného. Někdy mě strašlivě nebaví. Ale furt se mi dostává potřebných krásných impulzů + objektivně vím, že teď už je to nejhorší za mnou a nemá cenu jen žít minulostí.

by Categories: Uncategorized

K hraniční poruše

Dodávám, že čím dýl pracuji s duševně nemocnými a mými klienty byli a jsou i lidé s hraniční poruchou, tím větší k této poruše mám respekt. A ta vyučující a její definice to ještě víc zesílila.

Je mi jich strašně líto, a to právě proto, že nedostali prakticky ani šanci, aby se jejich osobnost vyvíjela standardně. Také vím, že mohou prožívat takzvané disociativní stavy; to je stav, kdy nedochází jen ke ztrátě paměti, ale i k „vypnutí“ těla. Takže takový člověk nad sebou ztratí kontrolu a švihne sebou.

Upozorňuji vás znovu: vy si třeba myslíte, že když jste parafilici a zneužijete miminko nebo třeba 3leté dítě, či jej bijete, že si to přece nebude pamatovat. Jenže víte, co tím způsobíte? Třeba právě tohle. A vězte, že například pomocí hypnózi se lze vrátit i do těchto dob a vy tedy budete odhaleni. Zničíte člověku život. To nikdo normální neudělá. Když seš agresor nebo úchyl, laskavě si nedělej děti a ani se k nim nepřibližuj. Díky.

PS: Nejsem si jistá, zda jsem zde sama někdy nepopletla dva podobné termíny, tak jen, aby bylo jasno: disociativní porucha je právě ono vypnutí mozku i těla, tzv. mnohočetná osobnost. (Takže ne, mnohočetka není nic z oblasti schizofrenie.) A disociální porucha jsou sociopati, psychopati, prostě to, co všichni známe hlavně od medializovaných vrahů. Tož tak.

Disociály ve své rodině rozhodně mám, stejně tak jinak narušené lidi. A moje milovaná babí? Ta chudák měla krom alkoholismu i to, co já, mním. Tedy geneticky to mám nejspíše po ní, ačkoliv jsme o tom ani jedna tehdy nevěděla.

PS1: Porucha osobnosti se léčit (farmakologicky) nedá, tedy ten, kdo má poruchu osobnosti, ji bude mít napořád. Toto nelze nijak zvrátit. Ale lze to zlepšovat, respektive vaše soužití s poruchou. Pro „hraničáře“ je prý skvělé DBT, což je zde věčně plné (v Bohunicích) nebo komunita Kaleidoskop, kde se tito lidé učí, jak s tím nakládat a vycházet s ostatními.

* Jo a samozřejmě, i my, pracovníci, zažíváme mnohdy právě ty vlny lásky x nenávisti a různě se to střídá – jednou je to jeden pracovník, pak jiný atp.🙃 Ale skutečně, čím déle je znám a v rámci možností víc a víc chápu jejich poruchu, tím víc toto vše beru s klidem a naopak mám obrovský respekt před jejich nepředstavitelným utrpením, co se odehrálo v jejich zpravidla velmi raném dětství.

–

A zde mé letošní sluneční brýle opět od Vuch; myslím, že jsem vám je ještě neukázala🙃 Už se těším, až je vynesu!

by Categories: Těžkotonážní myšlenky!, UncategorizedTags: , , , , , , , , ,

Pokráčko

●Když jsem tu creepy zprávu poprvé četla, byla jsem v rozpacích; na jednu stranu se této volbě vůbec nedivím, z druhé strany nikdy prostě nevíte, kdy to zlepšení přijde… A vy si zcela zbytečně předčasně vezmete, byť legálně, život. Nemluvím o potenciálním smutném efektu, kdy se třeba roztrhne pytel s požadavky ukončit život vinou duševní nemoci…

No a tehdy jsem byla v krizi, s pocitem, že svět je na hovno, vládnou mu zmrdi, nelíbí se mi a nelíbí se mi ani to, že různým zmrdům musím furt více či méně čelit. Takže mi tím spíš tahle možnost imponovala.

Dnes, v klidnějším módu, již cítím, jak moc špatný příklad pro nás nemocné to je. A taky je to ostuda pro psychiatrii. Jako bychom veškeré léčebné snahy shodili ze stolu, začali kašlat na jakoukoliv formu léčby a s klidem některým nebožákům od stolu hlásili, že oni už naději na to zlepšení prostě nemaj a ať si trhnou nohou. To rozhodně nekoresponduje s raketovým vývojem medicíny. Vracíme se o x desítek let až staletí nazpět. Gratuluji. Považuji to za naprosté selhání, vyslání velmi nešťastné zprávy, popření moderní psychiatrie a z ní vyplývající snahu hledět na pacienta z různých úhlů a taktéž jej ošetřovat mnoha způsoby, nikoliv jen farmakologicky. Viz vývoj onoho konceptu zotavení, rozesetí různých tzv. Škol zotavení, různé formy terapií (dílny, zahrádky, arteterapie, dramaterapie, ergoterapie… + x psychoterapeutických směrů) pro lidi s DO etc.

●I když to po tom mém psaní možná vyzní poněkud divně, tak já rámcově chápu, co tím doktor myslel a slečna, spíše, než že by ji to ještě více rozstřelilo, dle mě naopak čekala na „požehnání“ od odborníka. A jak jej dostala, byla tím pádem přesvědčena o legitimnosti svého rozhodnutí a již bez skrupulí šla za svým cílem. A chce to udělat humánně; jiný by se prostě zabil. Žádný cavyky.

Čili budiž jí ke cti, že svůj život chce ukončit takto a předpokládám, že tím získá i možnost se rozloučit s nejbližšími a ti o tom už budou zpraveni; co si budem, když pácháte sebevraždu, loučení je logicky nenápadné, neoficiální – to aby to nejbližší nevycítili a nezkazili vám váš epický plán.

Závěrem: nesmíme zapomenout na důležitou věc. My tu dívčinu neznáme. Ani její doktory. Ani komunikaci mezi nimi a ani, jaké různé terapie slečna zkoušela nebo nezkoušela. Novináři z toho udělali pochopitelně senzaci, ale chybí víc informací. Ale ano, tak, jak je to prezentováno, to rozhodně nepůsobí dobře. A navíc pokud je mi známo, tak psychiatrie je zrovna v Nizozemsku na vysoké úrovni, včetně komunitní péče, což je současný trend, o jehož rozšíření jsou snahy i u nás.

*Já sama nevím, kdyby tu ta eutanazie byla dovolená, zda bych ji skrze depresi podstoupila. Ano, život je pro mě někdy neúnosnej. Ale od mala až doteď byl bezpočet sebevražedných myšlenek i příprav a… já tu furt straším. Něco ve mně mě tu furt drží (i když – má to vůbec cenu?) a tedy se domnívám, že já bych byla přesně ten případ, kdy bych se dost možná ochudila o několik hezky prožitých let. Před 7 lety jsem také netušila, jak moc se zlepším.

Obecně vzato tomuto rozhodnutí však rozumím. Vězte, že ta vnitřní bolest je často nesnesitelná a na rozdíl od fyzických nemocí se nedá léčit opiáty. Jó, jak by bylo fajn dát si morfinovou náplast kdykoliv, kdy by nás to uvnitř nesnesitelně bolelo. Jenže takhle to u psychických problémů, žel, nefunguje. No a pak se nedivte, že někteří fetují a jiní si ten život rovnou vezmou. Když víte, jak moc blbě na tom jste a dlouhodobě nevidíte jakoukoliv naději na zlepšení, pak ano, můžete chtít i tu eutanazii.

by Categories: Těžkotonážní myšlenky!, UncategorizedTags: , , , , , , , , ,

Pokračování

●Důležité je, že slečna má hraniční poruchu. To je ještě podstatnější, než její deprese, byť se k poruše přirozeně váže.

Víte, co jsem poznala lidi s HPO, tak vím, jak strašně dramatický průběh to má. Jednou milují, jindy nenávidí. Sebepožkozují se, chtějí se zabít. Nesnáší svou poruchu a je pro ně nesmírně komplikované se s tím naučit žít. Od té doby, co vyučující-psycholožka tyto nešťastníky popsala jako lidi s narušenou strukturou osobnosti, mám k této poruše ještě větší respekt. Již jsem psala, že spousta z nich ani nezažila normální vývoj osobnosti, neb ty šílené věci, co je tak dramaticky naruší, se obvykle dějí od mimořádně nízkého věku. A klidně už i v prenatálním období.

●Že se nelze zcela vyléčit z většiny duševních onemocnění? (Ačkoliv si někteří alternativci myslí něco jiného.) Ano, nelze. Pokud se jedná o fakt brutální minulost a zároveň velmi těžkou a dlouhotrvající duševní nemoc, pak ano, úplné vyléčení je vesměs utopie. Ani já nepočítám s vyléčením a mám to tak od začátku léčby.

Zpravidla je psychiatrická a různá další terapeutická snaha snahou o maximální zlepšení stavu, stabilizace, no a u těch, co mají opravdu smůlu na bezpočet atak (obvykle u psychotiků), pak se, žel, stává, že terapie je spíše snahou o udržení alespoň současného stavu.

●Vůbec nerozporuji právo na volbu své vlastní smrti. Já nad eutanazií z hlediska etiky často dumám – a i zde jsem již dumala. Obecně mám ráda svobodnou volbu a co je kurva asi sebevražda? Co jsem v ní od mala až doteď viděla? No, právě tu možnost volby. V tomto mi tedy eutanazie, asistovaná sebevražda i klasická sebevražda imponuje. Nemohla jsem si zvolit narození? Tak si zvolím smrt! Necítím se zde vítaná a svobodná? Tak se zabiju. Třeba patřím právě tam. Atp., atp… To jsou mé osobní pohnutky v různých obdobích sebevražedných myšlenek.

Pokračování příště.

by Categories: Těžkotonážní myšlenky!, UncategorizedTags: , , , , , , , , ,

Eutanazie x duševně nemocní

Přátelé, včera v noci mě napadlo téma a během dne jsem si na něj nemohla za Boha vzpomenout. A teď, opět v noci, se zadařilo! Jedná se totiž o šokující případ eutanazie.

Jistě jste se dočetli, že slečna s hraniční poruchou osobnosti a depresemi podstoupí eutanazii. Mám k tomu několik připomínek:

●Je naprosto neetické a nemožné, aby lékař-psychiatr řekl pacientovi, že nemá žádnou naději na zlepšení. Chápu, že u fyzických (vážných) onemocnění to jde. Mají zajisté své metody, jak to zjistit a po nějaké době neúspěšné léčby následuje již jen závěrečná paliativní péče. Ale nezlobte se na mě… jak to říct…

Věřím, že u psychiatrických pacientů je to zcela jinak a brát nám naději? To snad ne. To dělá x lidí a netřeba, aby tak činil ještě lékař. U psychiatrických pacientů sice občas skutečně již, bohužel, nedojde k významnému zlepšení. Ale furt mohou být nadále léčeni jak psychofarmaky, tak pomocí terapií, aktivit, práce. Mohou být ve fajn komunitě – třeba v dobrém chráněném bydlení. Opravdu si nedovedu představit, že bychom my v práci někomu řekli: „Vy už se nezlepšíte!“. Nebo kdyby mi tohle řekla má paní doktorka… To bych totiž kašlala na eutanázku a rovnou skočila pod vlak.

Vím, že laikům se v dobré víře připodobňuje duševní nemoc k té fyzické, ale zde krásně vidíte, jak diametrálně odlišné to je. (Tato přirovnání kritizuju dlouhodobě. Již jsem o tom jistě psala.)

Prosím, moc prosím. Fakt nám neberte naději. Ani nevíte, kolik úsilí nás stojí, abychom tu vůbec byli. A abychom třeba i nějak fungovali, měli domácnosti, partnery, práci, zájmy, vzdělání atp.

Pokračování zítra.

by Categories: Těžkotonážní myšlenky!, UncategorizedTags: , , , , , , , , ,