No jo, červen se nezadržitelně blíží. A v jeho začátku budu mít narozeniny. Bude mi neuvěřitelných 31 let. Omg! Nějak tomu nemohu uvěřit. Jednak tomu, že tu vůbec jsem (a děkuji za to! Sobě, doktorce, osudu a nevím komu ještě…) a druhak se cítím furt v mnoha věcech jako cca šestnáctka. A přitom je to 12 let od maturity…
No, jak to bylo dál, to už víte. Objevila se fyzická nemoc a psychika šla postupně též do hajzlu a někdy mezi lety ’16-’17 jsem byla v mém největším dně. A přesto dnes žiji naplňující život; to proto, že mám naplňující práci. Baví mě, doslova se v ní vyžívám, miluju ji. Našla jsem se v tom. Taky již nemám před očima soustavně žádný stresor. Mám vesměs klid a ten si i povinně ordinuju; ten neustálý stres prostě nesnesu.
Spánek se stal vzácnou a tou nejdůležitější věcí. Točí se kolem něj celý můj svět. Jo, spím. Jenže se nikdy nevyspím. Což je hrozná havárka, ale ano, postupně jsem se s tím naučila žít. Jen mne mrzí, že sotva zvládám půl úvazek a to ostatní mi jde prostě strašně komplikovaně. Ale snažím se. Mám své tempo.
Naučila jsem se poslouchat své tělo. Dopřávám mu maximum odpočinku, nicméně trochu mu vzdoruju – což se právě odráží v té snaze o nějaké fungování ve společnosti.
Žádný nápadník, co by stál za to, není. Jsem však neskutečně ráda, že jsem ušetřena tlaku okolí, na rozdíl od jiných nešťastníků. Nikdo do mě nešije, kdy bude muž, svatba, děti… Díky za to! I tak občas tu více, tu méně cítím tenzi ze společnosti. Jdu totiž proti proudu. A půjdu nadále🖕Nezajímaj mě společenské normy; naopak jimi pohrdám.
A jsem též ráda, že mám tolik rozumu a zdravýho úsudku, že jsem se definitivně rozhodla po dvacítce s ohledem na své hendikepy a jiné věci děcka nemít. Jen je mi líto, že velká část mé rodiny je už mrtvá. A to byli přitom opravdu excelentní lidé; není nikoho, kdo by jim sahal byť jen po kotníky. Ten zbytek se zase postupně vyvrbil, a to ne ve zrovna pěkném světle.
Přesto jsem vděčná za korektní vztahy a slušnost nás všech – i když se mezi námi stalo x neakceptovatelných věcí, tak na sebe neštěkáme, pokud se potkáme nebo si zatelefonujem. A to je krásný!
Obecně je pro mě život furt cosi divného. Někdy mě strašlivě nebaví. Ale furt se mi dostává potřebných krásných impulzů + objektivně vím, že teď už je to nejhorší za mnou a nemá cenu jen žít minulostí.
Virtuální (slovní) blitinky od carevničky 