●Důležité je, že slečna má hraniční poruchu. To je ještě podstatnější, než její deprese, byť se k poruše přirozeně váže.
Víte, co jsem poznala lidi s HPO, tak vím, jak strašně dramatický průběh to má. Jednou milují, jindy nenávidí. Sebepožkozují se, chtějí se zabít. Nesnáší svou poruchu a je pro ně nesmírně komplikované se s tím naučit žít. Od té doby, co vyučující-psycholožka tyto nešťastníky popsala jako lidi s narušenou strukturou osobnosti, mám k této poruše ještě větší respekt. Již jsem psala, že spousta z nich ani nezažila normální vývoj osobnosti, neb ty šílené věci, co je tak dramaticky naruší, se obvykle dějí od mimořádně nízkého věku. A klidně už i v prenatálním období.
●Že se nelze zcela vyléčit z většiny duševních onemocnění? (Ačkoliv si někteří alternativci myslí něco jiného.) Ano, nelze. Pokud se jedná o fakt brutální minulost a zároveň velmi těžkou a dlouhotrvající duševní nemoc, pak ano, úplné vyléčení je vesměs utopie. Ani já nepočítám s vyléčením a mám to tak od začátku léčby.
Zpravidla je psychiatrická a různá další terapeutická snaha snahou o maximální zlepšení stavu, stabilizace, no a u těch, co mají opravdu smůlu na bezpočet atak (obvykle u psychotiků), pak se, žel, stává, že terapie je spíše snahou o udržení alespoň současného stavu.
●Vůbec nerozporuji právo na volbu své vlastní smrti. Já nad eutanazií z hlediska etiky často dumám – a i zde jsem již dumala. Obecně mám ráda svobodnou volbu a co je kurva asi sebevražda? Co jsem v ní od mala až doteď viděla? No, právě tu možnost volby. V tomto mi tedy eutanazie, asistovaná sebevražda i klasická sebevražda imponuje. Nemohla jsem si zvolit narození? Tak si zvolím smrt! Necítím se zde vítaná a svobodná? Tak se zabiju. Třeba patřím právě tam. Atp., atp… To jsou mé osobní pohnutky v různých obdobích sebevražedných myšlenek.
Pokračování příště.
Virtuální (slovní) blitinky od carevničky 