Paliativní medicína

Zde nahrnu všechny – doufám teda, že všechny 😀 – články o paliativní medicíně. Záleží mi na nich ze všeho nejvíc, byť tuším, že jsou to ty nejméně populární. Pro mě však mají obrovský smysl a pokud tak na to nehledím jen já, ale třeba i někdo další, jsem za to moc a moc ráda!

PALIATIVNÍ MEDICÍNA – ÚVAHA

Tak, je tu další post. Cítím, že se musím vrhnout na něco obecně prospěšného. Ne, že bych si snad nepřála, aby mé úvahy o depresi a o věcech, co k ní patří, nebyly prospěšné – koneckonců, proto je píši – avšak v nich odhaluji až příliš sama sebe. A to je jednak ošemetné a pro introverta složité, druhak to může vyznít blbě, sebelítostivě apod.

Proto chci napsat úvahu o něčem jiném. O něčem, u čeho se domnívám, že je potřeba informovat podobně jako o CFS či depresi. O něčem, co je z části stále tabu.

Chci psát o umírání.

I zde asi mírně odhalím sama sebe – mám se smrtí své zkušenosti a hlavně obavy, což vylíčím vzápětí.

Obavy nemám ze své smrti a nemám ani tradiční strach z bolesti. Já se bolesti a své smrti vůbec nebojím. Od mala se bojím smrti mých blízkých. O tom jsem zde již psala ZDE (klikni), takže to budu psát stručněji – prvním hrůzným zážitkem se smrtí byla smrt a pohřeb mé prababičky. Dále mně umřela v mých 10 babička, 2 roky po ní dědeček. Z obojího jsem měla silné trauma, které trvalo léta, než se otupilo.

Popravdě, odchod mých blízkých je stále jedním z mých strašáků, který mě děsí a který mi způsobuje vtíravé myšlenky.

Jo, by the way, zrovna dnes se mi zdálo o obou mých babičkách – snad se na mě přišly podívat – tak jsem taková nostalgická a sentimentální.

Smrt – co to je? Je to biologický konec, kdy tělo již není schopno dostatečně pumpovat srdce a prokrvovat mozek, příp. selhávají další životně důležité orgány. Tedy tělo nedokáže dělat životu potřebné činnosti. Je to též duševní odchod, vzdor vírám, duše zkrátka odejde spolu s tělem, ať definitivně, nebo se jen fyzicky přemístí někam jinam.

„Předsmrtný syndrom“ – tak nazývám procesy, jenž se dějí těsně před tím, než člověk zemře. Umírající již nemá potřebu sytit své tělo, a tak jí méně, nebo téměř vůbec. Doporučuje se, poslouchat potřeby umírajícího, čili nemá-li již sílu na velké porce, nenuťte ho! Nebojte, že by zemřel hlady. Je to zcela přirozená součást umírání. Tělo to již prostě a jednoduše nepotřebuje, protože se připravuje na odchod. U pití je to však jiné – je třeba nadále dodržovat pitný režim, takže pokud není umírající schopen pít, je třeba mu např. namáčet rty, vložit mu do úst kousek ledu, dát mu do pití brčko apod.

Další velice zajímavou věcí je jev, který se občas stane. Člověk, jenž jednoznačně umírá, náhle den či dva před smrtí probudí v sobě veškeré síly a chová se jako dřív, když byl zdravý. V těchto chvílích si může např. i diktovat, jaké chce jídlo, takže pokud si chce nečekaně vychutnat třeba svíčkovou se šesti, splňte mu to!

Toto se stalo mému dědečkovi – zažila to s ním má maminka. Stalo se to i mně – zažila jsem to se svou babičkou. Náhle byla 2 dny před smrtí aktivní, ačkoliv před tím ležela s třesavkou… vařila, mluvila, byla jakože zdravá… jen měla nebezpečně žlutou pleť a vyschlé rty, ovšem já byla jejím nenadálým „zlepšením“ zmatená, a tak jsem ji bohužel nedonutila se napít… (Dodnes se na sebe zlobím)

Mám svou teorii – dle mě je to způsobeno vyloučením nějakého hormonu, možná ten nepořádek v těle, kdy je interní „systém“ zcela naruby a téměř nefunkční, způsobí, že se znenadání vyplaví hormon – možná hormon štěstí(?) – který způsobí chvilkový útlum procesu umírání. Je to dost možná laskavost matky přírody, aby se nám lépe umíralo a abychom se rozloučili s blízkými. Neplatí to ovšem plošně(!!).

Pokud víme, že nám blízký umírá, je třeba se přepnout do módu pečujícího a doprovázejícího. Vězte, že není nic horšího, než umřít sám, bez opory. Smrt je velká a zásadní věc a obvykle se při velkých a zásadních věcech potřebujeme opřít o naše blízké. Smrt by tedy neměla být výjimkou.

Umírající si zaslouží láskyplnou péči s maximálním komfortem. S láskou a s co nejméně bolestmi. 

Chápu, že smrt je děsivá – jistě ne jen pro mě. Chápu, že by bylo pohodlnější před ní zavřít oči. Ale myslím, že by vám to svědomí nedarovalo a až byste sami jednou leželi na smrtelné posteli, dohnalo by vás to jako jeden z nejtěžších hříchů. A taky je tu riziko, že by se vám to vrátilo – jak to bývá, co vyšlem, to se nám vrátí. Čili pokud byste nedoprovázeli a neukázali svému okolí, jak se ctí doprovodit umírajícího, může se stát vám přesně totéž – a věřte, že byste to nechtěli.

Dle mě je morální povinností doprovodit své blízké na druhý břeh.  

Samozřejmě ale při tom všem musíte myslet i na sebe – zde bych doporučila hospice, ať stacionární, nebo mobilní, případně agentury domácí péče, návštěvy praktického lékaře, pečovatelek, ošetřovatelek apod.

Bohužel vím – a doslova mě to sejří – že ne vždy jsou tyto služby dostupné, ať finančně nebo kapacitně, což mě hluboce mrzí.

Přesto, pokud to jde, využijte těchto služeb – ať se dělíte o péči i s někým jiným a co víc, s někým zkušeným – zvláště hospice se profilují právě na lidi v terminálním stádiu, na paliativní medicínu, jsou to odborníci na svém místě.

Také, je-li to možné, ventilujte se – pokud to jen trochu jde, nezapomeňte na koníčky, na pokec s kamarády, na hudbu nebo knížku.

Pozice pečujících/doprovázejících je velmi psychicky náročná a vyčerpávající, a tak je třeba myslet při tom všem i na sebe.

Nabídnu jednu svou úvahu – nevím, zda se dá vytvořit nějaká „ideální doba“ na umírání, ale vím, že tam, kde někdo umíral léta, dochází k extrémnímu vyčerpání a tam, kde někdo zemře náhle, zase k šoku.

Proto jsem nesmírně ráda, že moje babičky a dědeček neumřeli náhle, ale ani se netrápili roky. Ne, že bych si nepřála, aby tu byli bývali dýl… Ale asi to tak bylo lepší – a to jak pro ně, tak pro mě osobně. Zvláště u druhé babičky, která mi zemřela v mých 16 to tak vnímám – byly jsme spolu téměř do konce (poslední týden), až dva dny před smrtí byla v nemocnici, kde zemřela. De facto jsem ji doprovázela – byť jsme o tom asi ani jedna nevěděly – čili já měla chvilku času s ní ke konci pobýt. A mé tušení mě na odchod připravovalo… Kdyby to bylo hned, asi bych se z toho nevzpamatovala. Zároveň se (ona i já) nemusela léta trápit s vědomím, že zemře – asi ani to bych nezvládla.

Moment smrti – zde dochází k rozličným věcem. Někdo potřebuje, aby u něj byli blízcí až do konce, někdo zase čeká, až odejdou na chvilku pryč a v tu chvíli zemře.

Ať tak, či onak, rozhodně stojí za to být co nejvíce s dotyčným.

Jak poznáte, že se smrt kvapem blíží? Frekvence dechu se začíná snižovat, člověk zpravidla „nevnímá“ resp. tak vypadá, ale je otázkou, zda je tomu skutečně tak (dle mě moc dobře vnímá, jen už nemá sílu reagovat)

Dále dochází k postupnému „vypínání systému“ – selhávají životně důležité orgány. Fyzicky dochází často k propadlým očí, pokud jsou otevřené, tak hledí jakoby mimo, špičatí se nos, člověk předpokládám i bledne.

Paliativní léčba – podobně zní název mého postu. Co to vlastně je?

Je to obor, který se specializuje na lidi v terminálním stádiu, čili na jednoznačně umírající lidi, kterým zbývá několik dnů či měsíců a konvenční léčba jim již život zcela nezachrání. Lze jej ale nadále udržovat kvalitativně na úrovni a o to se právě paliativní medicína snaží – záleží ji na kvalitě života, na kladení malých, ale reálných cílů, na zajištění bezbolestnosti, resp. zajištění snesitelné bolesti, na zajištění dýchání apod. Zkrátka řeší doprovodné jevy nemoci, která je již v terminální fázi. A není to jen rakovina, je to např. ALS, roztroušená skleróza, kómata apod.

Je to velmi podstatný obor, který se sice zaobírá hrozně smutnou životní epizodou, avšak nesmíme před tím zavírat oči – lidé zkrátka umírají a je třeba se o ně řádně postarat.

UMÍRÁNÍ.CZ – POKRAČOVÁNÍ ČLÁNKU O PALIATIVNÍ MEDICÍNĚ

Nelekněte se, název je to sice brutální, leč výstižný.

Ale pěkně popořádku…

Když jsem si v roce 2014 naplno uvědomila, že jsem nemocná – fyzicky – a připustila si, že trpím CFS (chronickým únavovým syndromem) začala jsem mocně pátrat po internetech. To víte, gůgl lékař vše objasní. A tak jsem zadávala „chronické teploty, únava, schvácenost, bolesti…“ a nestačila jsem se divit.

Krom hrůzostrašných diagnóz – hlavně hematoonkologických – na mě vykukovala placená reklama umírání.cz a já, ač miluji humor, byla lehce v rozpacích. Zdálo se mi to až příliš přes čáru a uvažovala jsem, o čem ta stránka asi je. Že by brutální černý humor, nebo např. něco s pohřebními službami?

Inu, mýlila jsem se. Za názvem nestojí nic komplikovaného. Název je naprosto výstižný – portál je totiž prostě o umírání.

Když jsem na to klikla, byla jsem nadšená. Osvětlilo mi to např. náhlé zlepšení stavu před smrtí mé babičky a vůbec, kvitovala jsem velmi srozumitelnou formu vysvětlení procesu umírání, povídání o tom, co se děje před a po, co dělat, kde hledat pomoc apod.

Ještě více jsem byla nadšenější z poradny – tato stránka nabízí zdarma poradenství z oblasti medicíny, práva, psychologie a dokonce vám poradí i sociální pracovník či duchovní. Ne, že bych měla radost z toho, že někdo umírá. Měla jsem radost z toho, že se lidi skutečně ptají, tzn. mají zájem starat se o své blízké a chtějí si nechat poradit. Tudíž má tato stránka obrovský smysl, i kdyby měla poradit jen jednomu člověku.

Taktéž je tam diskuze, kde si mohou předávat zkušenosti pečující.

Ještě se však vrátím k poradně. Tam se dočtete dech beroucí příběhy. Příběhy hrdinů všedního dne. Obyčejní lidé s velkými starostmi a mimořádně velkou silou a vůlí. A láskou. Nadšeně jsem si tedy projížděla příběhy a byla z toho unešená. Zvyšovalo to můj obdiv a respekt k pečujícím, zároveň to prohlubuje empatii a také se člověk doví spoustu praktických věcí a mechanismus nemocí.

Proto doporučuji číst si tyto příběhy jen tak, protože vás to vrátí zpátky na zem. Myslíte si, že máte nejhorší problémy na světě? Omyl! Tam uvidíte srdcervoucí příběhy o umírání a dojde vám, jak moc se máte dobře a jak moc si máte vážit svých nejbližších. Proto to doporučuji obecně všem – jsem zastáncem toho, že bychom se neměli zastavovat a rozjímat jen v omezeném období vánočních svátků, ale častěji. Ne však pořád, to by člověka mohlo pohltit a vyčerpat. Přesto si myslím, že je to třeba víc, jak jednou ročně. Třeba jednou za měsíc, prostě si to projet a úlevně si uvědomit, jak je život skvělý a jak moc bychom si ho měli vážit. Plus vám to pomůže rozšířit empatii a obzory, jak jsem již psala. Výhod to má spousty.

Když se vrátím ke své psychické nemoci – depresi – doporučuji to i depresivníkům, hlavně černomyšlenkářům. Co je absurdnějšího, než když uvidíte na vlastní oči, jak někdo, kdo chce žít, nezvratně umírá, za to vy, fyzicky zdraví, chcete umřít?!

To vás totálně dostane, dá vám to pořádnou facku, která vás z chmur rázem probere. Opět – nedoporučuji to dělat denně, pokud nejste odolní, jak já – mohlo by vás to naopak nahlodat, protože umírání je samozřejmě smutné, tudíž vám to může prohloubit depresi, ale pokud se to dělá s mírou, jen vám to prospěje!

Čas uplynul, letos na podzim oslavím pětileté výročí s CFS a po krátké době gůůgl pátrání jsem se zklidnila a došla klidu – uvědomila jsem si, že asi netrpím žádnou zdraví/život ohrožující chorobou, a tak není třeba vyšilovat a pročítat si stránky o rakovinách, který na mě vyskakovaly. I když, i to mi spoustu dalo – dalo mi to hodně zajímavých informací, člověk nikdy neví, kdy se s tím u sebe či v okolí setká. Hodit se to může vždy, už jen pro pochopení principu nemocí. Prostě to rozšíří obzory, jak už jsem psala výše.

A jsem moc ráda, že jsem přišla na stránku http://www.umirani.cz protože ji považuji za velmi chvályhodnou a vážím si toho, že se snaží bourat tabu, citlivě a srozumitelně odpovídat a pomáhat tak potřebným.

PALIATIVNÍ MEDICÍNA 3 ANEB MŮJ POSTOJ KE SMRTI

Je tu pokračování předchozích psaní o paliativní medicíně. Ráda bych vám osvětlila můj postoj ke smrti, který prošel různými fázemi a kdo ví, možná vám to zmírní strach ze smrti.

A strachem začnu. Já jej naprosto chápu, je to pochopitelné a přirozené. Osobně se bojím konečnosti života (hlavně u mých blízkých) a myslím, že toho se bojí většina. To vědomí, že už tu více tak, jak jsme teď, nebudem. Že tu nebudem pro naše blízké, že si nebudem vychutnávat krásy života.

Myslím, že není zač se stydět; je to dost možná obranný mechanismus a jsem zastáncem toho, že jej lze přetavit v pozitivní věc.

A v jakou? V takovou, abychom si vychutnávali život na max. Představte si, že se zítra dovíte o tom, že máte – plácnu – 3 měsíce života. Leknete se a začnete honem rychle zařizovat vše potřebné a hlavně, budete tu pro své blízké, vědomy si toho, že se váš čas povážlivě krátí.

A teď si představte v plné míře, že každému z nás se ten život krátí. Nečekejte na nějaký dramatický zvrat, jen si uvědomte, že jednoho dne prostě zemřete. A rázem vám dojde, že si ten život chcete vychutnat na max se všemi jeho krásami.

Dalším strachem je strach z bolesti. Zde to mám jiné, já se od mala bolesti nebojím, vůbec to neřeším. Rozumím však, že se jí většina lidí bojí.

Ač se zajímám o paliativní medicínu, která směle tvrdí, že lze na max tlumit bolesti, přesto bych byla v tomto opatrná.

Existují totiž nepopiratelně určité nemoci, které jsou mimořádně bolestivé. Jedná se např. o rakovinu slinivky v terminálním stádiu, kostní metastázy a revmatická/neurologická onemocnění.

Věřím, že lze tlumit bolesti tak, že jsou snesitelné, to ano, ale nevěřím tomu, že je lze zcela vymýtit. V takových závažných chorobách to dle mě není téměř možné, snad jen při umělém spánku, ale to je otázka – pacient nám to jaksi nemůže sdělit.

Dále má tlumící efekt jeden další efekt – a to je např. extrémní únava v již tak unaveném těle, spavost, nemluvě o dalších, jako je zácpa, žaludeční problémy apod.

Je tedy na zvážení, kdy zvolit vysoké dávky např. morfinu, rozhodnout se, kdy už nutně potřebujete bolest ztlumit, ale zároveň vás to připraví o prožití dne, protože jej např. prospíte.

Toto si vůbec nedovedu představit a zajisté je to velké dilema, avšak neléčená bolest v terminálním stádiu musí být strašlivá a vůbec se nedivím volbě opiátů.

Můj proces smíření se smrtí

Byla to dlouhá cesta. Již jsem psala o tom, že jsem se smrtí setkala již jako malá a měla z toho hrůzu, strašné trauma.

Až v čerstvých 16 jsem se se smrtí smířila; to když mi zemřela má poslední milovaná babička.

Jak jsem to dokázala?

Snad to bylo věkem, dozráváním, prostou vyspělostí. Také to bylo pohřbem – tam jsem měla fyzický důkaz o tom, že babička již skutečně není mezi živými, což jsem okomentovala u jejího těla nešťastnou větou: „Ježiš babi, jak to vypadáš!“.

Dnes je mi to líto, měla jsem chuděrce moji říct něco hezkého…

Dále jsem se poctivě vyplakala při smutečních písních – pustila jsem zadržované emoce.

A tím snad nejzásadnějším, a zároveň velmi symbolickým momentem, bylo zajíždění rakve; tedy, že babička už tu nebude ani fyzicky; kousek popela pro mě není dostatečným důkazem o existenci člověka.

Po pohřbu se mi ulevilo, dokázala jsem se i usmát(!!); zkrátka jsem se s ní rozloučila, vyplakala, dovolila jí odejít.

Týden před pohřbem byl však podivný; pořád tu byla mini naděje na to, že to je špatný vtip či omyl, že se babička třeba probudí a všechno bude jinak atp. Proto vnímám pohřeb jako velmi zásadní obřad, protože pochopíte, že je to pravda.

Dnes smrt vnímám jako výzvu – beru umírající lidi jako velmi statečné osobnosti, které se rozhodují a připravují na život kdesi na věčnosti. Je to podle mě velký krok do neznáma a chce to notnou dávku odvahy odpoutat se od našeho světa a přejít tam někam na druhý břeh. Vnímám je tedy jako statečné hrdiny.

Dále vnímám smrt svým způsobem klidně a to v tom případě, pokud člověk odešel milován a se vším komfortem – tedy, kdy se udělalo pro jeho dosavadní bytí maximum, kdy cítil, že má kolem sebe své milé, kdy mohl být spokojený, že na ten velký krok do neznáma není sám a že láska nezahyne ani po smrti.

Poslední a pro mě podstatnou věcí je prostá zvědavost – má-li duše vědomí, jsem mimořádně zvědavá na to, co mě po smrti čeká. Jako pro nevěřící osobu to pro mě bude zajisté velké překvapení.

Jsem na moment smrti zvědavá, mám takový klidný pocit, protože věřím, že i já jednou odejdu milovaná a nebudu při tom sama.

A přesně o toto se paliativní medicína a hospicová péče snaží – zajišťuje maximální komfort, dovoluje být rodinám spolu a doprovází je při této životní zkoušce.

SHRNUTÍ PALIATIVNÍ MEDICÍNY A HOSPICOVÉ PÉČE

Dávám se svou prezentaci ze školy, kde jsem shrnula to, o co se živě zajímám

Zdravím, jsem Kateřina a ráda bych vám pověděla něco o paliativní medicíně a hospicové péči.

Prvně vás chci ujistit, že vás nechci vyděsit, protože co si budeme povídat, smrt je děsivá a vyhýbáme se jí, jak to jen jde. Je to přirozený obranný mechanismus.

Já jsem člověk, který měl od mala trauma ze smrti a prošla jsem neuvěřitelným procesem, kdy jsem se dokázala se smrtí smířit a přijmout ji relativně klidně. Ale k tomu se dostaneme.

Paliativní medicína je dle mě velmi podstatný obor s velkým potenciálem, jehož čas zajisté ještě přijde. Momentálně je to stále spíše marginální oblast, avšak věřím, že jednou v naší společnosti bude standardem.

Definice: „Paliativní medicína se zabývá léčbou a péčí o nemocné s aktivním, progredujícím, pokročilým onemocněním. Délka života je u těchto nemocných omezená a cílem léčby a péče je kvalita jejich života.
(Velká Británie)

Světová zdravotnická organizace (WHO) dále konstatuje, že paliativní péče:
– podporuje život a považuje umírání za normální proces
– ani neurychluje, ani neoddaluje smrt
– poskytuje úlevu od bolesti a jiných svízelných symptomů
– začleňuje do péče o pacienta psychické a duchovní aspekty
– vytváří podpůrný systém, který pomáhá rodině vyrovnat se s pacientovou nemocí a zármutkem po jeho smrti

Paliativní, neboli útěšná a zmírňující medicína, péče, je nejstarší lékařskou a ošetřovatelskou disciplínou. Principy paliativní medicíny korelují s potřebami umírajících a zahrnují tyto základní cíle:
– symptomatickou léčbu
– zmírňující péči
– efektivní terapii somatické a psychické bolesti
– emotivní podporu
– spirituální pomoc
– sociální zázemí
– aktivní nebo aktivizační individuální program pro umírající
– doprovodnou odbornou pomoc rodině umírajícího

Paliativní léčbu lze zařadit do onkologické péče vedle léčby kurativní a podpůrné. Všechny tyto přístupy se navzájem prolínají.“

Stručně řečeno, paliativní medicína řeší doprovodné jevy závažných onemocnění, zmírňuje bolest, dušnost, zajišťuje co největší komfort nemocného.

Hospicová péče: „hospicový program je koordinovaný program paliativních a podpůrných služeb prováděných doma i za hospitalizace, který zajišťuje léčbu a psychologickou, sociální a spirituální péči pro umírající osoby a jejich rodiny. Služby jsou zajišťovány lékařsky řízeným interdisciplinárním týmem profesionálů i dobrovolníků. Po smrti nemocného je k dispozici péče o pozůstalé (bereavement).
National Hospice Organization, Arlington, Virginia, USA“

V hospicu lze být hospitalizován, nebo do něj denně docházet, či využívat poradenskou činnost a v neposledním případě lze využít mobilního hospicu, kdy nemocný umírá doma.

Tabu: ještě před sto a více léty bylo přirozené umírat doma. Smrt byla běžnou součástí života a setkávaly se s ní už děti.

Postupně, jak se společnost měnila, začali umírající umírat v nemocnicích a za nemocničními zdmi také zůstávaly veškeré pocity. Místo toho, aby rodina i umírající přijal fakt, že dotyčný umírá, medicína se za každou cenu snaží člověka zachránit a smrt bere jako selhání. Doprovázení se odsunulo na druhou kolej, umírající často končí v nemocnici aniž by byl dostatečně informován a aniž by jej doprovázeli jeho blízcí.

Smrt se stala tabuizovaným tématem a dodnes je to věc značně nepopulární. Přesto existují portály, jako je Umírání.cz které velice čtivě popisují proces umírání, smrti, nabízí online poradnu a diskuzi, kde se může každý ze své bolesti vypovídat.

Umírat se bude vždy a je třeba se o tyto lidi řádně postarat. O to se paliativní léčba a hospice snaží a věřím, že jednou budou běžnou součástí života a nebudou jen okrajovou záležitostí.

Strach je naprosto pochopitelný, ale nelze popírat fakt, že se umírá. Je to přirozené.

Shrnutí: Paliativní medicína je perspektivní obor zabývající se léčbou doprovodných jevů závažných onemocnění.

Hospic: je instituce, která zajišťuje medicínský, psychologický, sociální i spirituální komfort umírajícího člověka. Hospic lze využít např. i jen na pár týdnu a vrátit se domů. Nemusí se tam nutně umřít.

Smrt: je tabu, ale nelze ji popírat a je třeba ji přijmout do svého života.

A jak jsem se dokázala se smrtí smířit? Přetavila jsem negativní pocity, hlavně děs, v pozitivní – přijala jsem filozofii paliativní medicíny a hospiců a věřím, že když člověk odejde milován a se vším komfortem, je možné mít až příjemný pocit z toho, že se o jeho dosavadní bytí udělalo maximum.

Dále umírající lidi obdivuji, protože musí být těžké opustit náš svět a přejít kamsi do neznáma. Smrt vnímám jako výzvu.

Zdroje: 1) http://www.Umirani.cz 2) http://www.Hospice.cz 3) http://www.Cestadomu.cz 4) Psychosociální aspekty paliativní péče, Kupka Martin

PALIATIVNÍ MEDICÍNA 4 – ZAMYŠLENÍ

Tak, je tu další „díl“ ze série „Paliativní medicína.“ Tentokrát se budu zamýšlet nad konečností života, nad tím, s čím se zřejmě setkávají ti, kteří takovým lidem slouží a dál? Uvidíme, zda mě ještě něco napadne.

Byla jsem svého času nesmírně nabuzená. Myslela jsem, že služba v hospici je mým údělem, a tak jsem se ucházela o post dobrovolníka v jednom našem hospici.

Prošla jsem školením a zbýval jen jeden krok – podpis smlouvy.

A to byl kámen úrazu – již se mi nikdo neozval, takže jsem nic nepodepsala.

Můj sen se rozplynul…

Byla jsem smutná, tolik jsem o tom přemýšlela a pak taková podpásovka?! A ještě, aniž by mi někdo sdělil důvod…? Chjo…

Zkusila jsem dobrovolničení v LDN. Vzali mě bez problémů, avšak dávali mě k lidem, kteří o mě neměli zájem a nakonec jsem si našla nejdebilnější práci, jakou jsem kdy měla – balička v Notinu – můj únavový syndrom se extra hlásil o slovo a já již nezvládala tam docházet.

Dodnes se za sebe stydím, ale bylo mi trapné se doprošovat a vysvětlovat… jednomu laskavému koordinátorovi jsem napsala důvod mé absence, ale již přes půl roku mám jeho odpověď nepřečtenou – natolik se za sebe stydím, že jsem si jeho mail doteď nepřečetla. Přitom myslím, že by mé zdraví nebylo na překážku a že by se vše dalo řešit…

A takto to vyšumělo, přesto jsem za tuto zkušenost moc ráda.

Ale! Lhala jsem. Lhala jsem, že jsem duševně zdravá. Nejsem a tehdy jsem to už věděla. Bylo to však ještě ve fázi nesmírného nabuzení a já to zapřela. Dodnes mi je z toho nepříjemně, přeci jen je to lež a to já nerada…

A v knížce o paliativní medicíně bylo jasně psáno, že ani v hospicu nemůže dělat psychicky nemocný člověk.

Bojím se, že i kdybych to zase někdy chtěla zkusit, nevzali by mě kvůli tomu.

Chápu, že je to pro dobro samotného dobrovolníka, na druhou stranu mě mrzí, že se to bere jako hendikep, jako mínus, jako stigma. Nepřijde mi to úplně fér.

Ale co už, i kdybych nikdy neměla mít praxi, budu o tom alespoň psát.

Nyní jsem stále zapálená ohledně paliativní medicíny, ale ta největší vlna nabuzení bez rozumu mě již přešla.

Zní to paradoxně, ale dnes jsem svým způsobem ráda za to, že mě nevzali.

Proč?

Protože jsem extrémně přecitlivělá, a to už od mala. Zjistila jsem, že se na tom nic nezměnilo a mám dojem, že ani nezmění. Na jednu stranu je to fajn – mám emoční inteligenci, a to myslím, že velmi dobrou. Ale! Mám strach, že by má přecitlivělost mohla být až kontraproduktivní.

Nejde mi o sebe – no tak by mě to bralo, mrzelo, poplakala bych si atp. Toto vše znám a je mi to jedno.

Bojím se, že by to odnesli ti potřební – že bych se třeba před nimi rozplakala, že by ze mně až moc byla cítit hluboká lítost, že bych třeba říkala prázdné fráze typu „bude dobře!“ – no nebude, umírající logicky umírá a musí to vědět a nemá cenu mu lhát nebo ho utěšovat abstraktními nesmysly, které se nesplní.

Mně osobně je líto i jen když vidím třeba babičku o holi – napadne mě, že už tu dlouho nebude, co ji asi bolí, jak se na ni asi vykašlala rodina…

A co teprv, když skutečně někomu něco schází. Nikdy nezapomenu na mé babičky, jak moc jsem si přála, aby byly zdravé a neumíraly. A ony byly nemocné a zemřely…

Místo smrti

Každý zdravotník, sociální pracovník, psycholog či dobrovolník se musí pravidelně setkávat s jednou věcí – se skutečností, že v domě, kam dochází, dochází pravidelně k úmrtím. A že se na tom nikdy nic nezmění.

A musí to prostě přijmout.

Ano, smrt je samozřejmě normální, třebaže se jí bojíme, ale! Je tu jedno „ale“ – a to, že se setkáme se smrtí párkrát v životě, zato ti, kteří jsou v hospicích či nemocnicích, se smrtí stýkají denně.

A zde fráze, že „je to normální“ je zcestná. Ne, není normální, aby v našem životě co den umírali lidé.

A tak to musí takový člověk přijmout. Musí přijmout, že každého člověka nezachrání, že pod tou jeho „střechou smrti“ prostě lidé odcházejí a že právě kvůli tomu tam jsou. Nesmí to brát, jako své nebo medicínské selhání a musí se vůči tomu obrnit.

A to zřejmě prostým zvykem – prostě být určitou dobu v takovém prostředí až si nakonec takový člověk udělá zdravý distanc, začne být imunní, neskládá se z toho, že nějaký pacient zemřel.

A vzhledem k té mé přecitlivělivosti a lítosti vůbec nevím, zda bych se byla schopná zdravě obrnit; zda by mě to přeci jen moc nezraňovalo.

Jak říkám, nejde mi o sebe, já vydržím hodně, ale bála bych se, že by to odnesli ti potřební…

Z KNIHY „PSYCHOSOCIÁLNÍ ASPEKTY PALIATIVNÍ PÉČE“

Tak, tento post bude o dílčích věcech z této úžasné knihy, kterou mmch. doporučuji i úplným laikům. Je psána velice čtivě, srozumitelně, ale přesto odborně.

Bohužel knihu nemám u sebe, už jsem nemohla prodloužit výpůjčku ve škole, a tak zalovím v paměti a vyberu jisté – dle mě podstatné – věci, nad kterými se zamyslím.

Úzkost jako elementární strach ze smrti

Dočetla jsem se jednu úžasnou věc, která mimo jiné osvětluje můj vlastní strach. Již jsem o tom psala – jako dítě jsem měla neuvěřitelné trauma ze smrti a trvalo mi, než jsem to v pubertě nějak zpracovala.

Dodnes mám ze smrti, resp. konečnosti života u všeho, na čem mi záleží, strach.

Nebojím se bolesti, ani samoty. Bojím se, že mi bude zkrátka moc líto opustit tento úžasný svět. Jako nevěřící nemám žádnou vylhanou naději na nový život; jsem toho názoru, že tak, jak tu jsem, tu již více nebudu. A budu-li tu jednou jako jiný člověk/živočich, pak o tom nebudu ani vědět, takže k čemu mi taková víra je?!

Mám příliš rozumu na to, abych se schovávala za víru.

Vůbec, víra a smrt je dalším tématem, které mě v knize zaujalo, ale o tom až v dalších řádcích.

Úzkost z vlastní smrti: většina lidí se zkrátka bojí neznámého, nebo tradičně bolesti. Jak jsem přiznala, i já se konečnosti života děsím, ale! Děsím se jí tak nějak normálně; dokonce mám takové podezření, aby mi život – mně, která se životu tolik rouhala – nenadělil dlouhověkost. A nyní, když jsem psychicky ok, jsem připravená žít co nejlépe a nejdéle to půjde. Již si nechci vzít život, nechci ani vlastní rukou bránit nějakým nemocem, aby mě nesežrali. Jsem zkrátka ochotná žít – vzít zodpovědnost za vlastní život

Můj děs je již standardním strachem, normální úzkostí.

A to je obrovský rozdíl oproti mé dřívější panické hrůze ze smrti. (Mimochodem jsem se z toho dokázala vymotat sama; zkrátka jsem vyspěla a sama se se smrtí srovnala.)

A ona standardní úzkost je zcela normálním jevem; není tedy třeba vyšilovat při nepříjemném pocitu na téma smrt. Je to normální a přirozené; zkrátka nás jen děsí to, co neznáme a o čem se traduje tolik legend.

Zbystřit by měl člověk v případě, že by to měl jako já v dětství – tedy kdy by strach byl abnormální, patologický a kdy by bránil v běžném životě.

Moc se mi líbil názor mého oblíbeného kněze z Polska (Jan Kaczkowski – za měsíc má výročí od úmrtí; dám se opět kopii mého psaní o něm).

Ten bral narození miminka a smrt jako podobnou věc. Dle něj dítě křičí, protože je pryč z pohodlí mateřského lůna; je vpuštěno do neznámého prostředí, a tak protestuje.

A když (rozuměj věřící) zemře, dostane se někam do ráje a tam začne zase další život.

Líbí se mi jeho slova o tom, že „vlastní smrt je třeba přežít“. On ji dle mě zajisté přežil. Jako nevěřící netuším, zda ji přežil tak, jak to on myslel – tedy že se znovu „narodí“ na onom světě. Dle mě přežil svou smrt tím, že s ní byl nebývale srovnaný (vybudoval hospic, takže o terminálních stádiích něco věděl, měl „glejaka mózgu“ – nádor 4 stupně v hlavě) a že díky své silné vůli vydržel neuvěřitelné 4 roky, přitom mu dle slov lékařů mělo po diagnoze zbývat asi 6 měsíců života.

On snad netrpěl ani tou přirozenou úzkostí… Nicméně je to výjimečný případ; není třeba se snažit být za každou cenu až tak být prost obav. I dle psychologů je jistá míra úzkosti ze smrti zcela normální a zdravá.

Lidi, kteří neprošli nikdy žádným extra traumatem ze smrti a najednou se dostanou blízko někoho, kdo umírá – nebo třeba sám dotyčný umírá – tak najednou je před nimi příkrá cesta přijetí smrti. Myslím, že u takovýchto lidí dojde prvně k extrémnímu strachu ze smrti, ale čím víc s nemocným nebo svou nemocí jsou a čím víc o tom mluví(!!) tím méně se bojí. A věřím, že většina se nakonec dostane do zdravých úzkostí.

Já už toto mám za sebou.

(A mimochodem, z knihy mi vyplynulo, že úzkost v životě jako taková, ne tedy jen konkrétně ze smrti, je vždy projevem nevědomého strachu ze smrti)

Víra jako ochrana před smrtí

Došlo mi, že křesťanská víra je hlavně útěchou pro ty, co se právě nezdravě bojí smrti. Natolik se jí bojí, až si najdou skvělou skrýš, která jim dá pocit nesmrtelnosti.

Dle mě je křesťanství hlavně jakýmsi etickým kodexem, často „myšlenkovým pohodlím“ – opět děkuji jedné geniální psycholožce za tento termín, který tolik pasuje na většinu omezeně věřících – a právě oním garantem nesmrtelnosti.

Vidíte, jak se vše dá zpsychologizovat? Zajímavé, že? 🙂

Koneckonců, i ten můj kněz, jinak velmi racionální a mimořádně neomezený člověk, byl právě taky ukázkou enormního strachu ze smrti – a neměl ji právě kvůli své nezdolné víře.

Medicínské selhání

Toto jsem již nakousla v jiném článku, ale je to velmi podstatná věc, která osvětluje dnešní přístup ke smrti.

Dnes se smrt chápe, jako selhání a to je chyba. Tím pádem dochází ke snahám za každou cenu zachraňovat umírající a když to tedy nevyjde, a oni fakt zemřou, vnímá se to jako fail.

Fail to ale není – když někdo jednoznačně umírá a je v terminálním stádiu, zaslouží si odpovídající – paliativní – péči. Určitě si ale nezaslouží mučit nějakými umělými pokusy o zadržení nezadržitelného, o upření drahocenného času atp.

Společnost se markantně změnila, zatímco dřív bylo normální umírat – viz vejměnky, kdy staří rodiče dožili v části baráčku a kde i zemřeli – tedy viděla to celá rodina, nebo např. umírání dětí na dříve neléčitelné/neočkovatelné nemoci atp, dnes jsme tomuto odvykli a umírání se odsunulo na druhou kolej.

Proč? Protože je smutné, bolavé, mnohdy děsivé – viz ona úzkost ze smrti – ale přesto tady je. A my to nemůžeme popírat.

NÁZOR NA CDS/MMS A JINÉ NESMYSLY

Je tu tak trochu pokračování předchozího článku. Opět mě k tomu poňoukl pan Pomeje.

Vyjádřím se – ale už asi stručně – k „zaručeným lékům“ na rakovinu.

Vypalování nádorů žíravinou CDS/MMS je prostě nesmysl. Nelze to tímto vyléčit. Stejně tak nelze nádor „vyhladovět“… takže nějaký kotejlíky, šťávičky jsou k ničemu. Nevím o tom, že by kdo zjistil, zda existuje nějaký vztah nádorové buňky k šťávě z nějaký shitů?!

Rakovina je dle mě nebývale složitá – a jak víme, tak i zákeřná – věc. Její složitost dle mě dokládá to, že i přes dnešní pokročilou medicínou se nepodařilo najít na jednotlivé nádory a zvláště na metastázy žádnou léčbu.

Dle mě je utopie, aby se kdy našel lék obecně na rakovinu, ale věřím, že možná za 200-300? let se třeba najde něco, čím ji lze buď vymýtit (resp. dílčí nádory), či lidi „naočkovat“ aby se vůbec nikdy nerozvinula.

Nevěřte nějakým pošahaným bioženám a biomužům, ale lékařům! Ne nadarmo studují 6 let, ne nadarmo se atestují další léta…

Chápu, že je to většinou jen výraz zoufalství, ale dle mě je pořád lepší včas přiznat porážku a smysluplně využít zbývající čas (jedná-li se o terminální stádia).

Ti, kterým to nevyšlo, jsou třeba tady Jiří Pomeje, nebo i Petr Hübel – popravdě, když začal extrémně hubnout a pak, když měl metastázy všude možně, bylo mi jasné, že je to konečná.

A tehdy měl ideálně podstoupit paliativní péči… no jak dopadlo, o tom jsem již psala, nebo si jej najděte.

PALIATIVNÍ MEDICÍNA 5 NEBO NEVÍM KOLIK, ANEB JAK „DOVOLIT ODEJÍT,“ SMÍŘIT SE SMRTÍ, POHŘBEM ATP.

Nový post bude navazovat na „sérii“ o paliativní medicíně. Jste-li na to zvědaví, tak si to vyhledejte na mém blogu, mělo by to být pod „těžkotonážními myšlenkami.“

Odcházení

Úvodem bych chtěla podotknout, že je nezbytně důležité umírajícímu „dovolit odejít.“ Věřte, že je známo mnoho případů, kdy lidé odejdou až když dostanou „svolení.“

To znamená nemučit už tak utrápeného umírajícího výčitkami – když např. spí (a já jsem bytostně přesvědčená, že to velice dobře vnímá) mu říkat: „Proč umíráš?“ „Neumírej!“ „Proč mi to děláš“ „Máš tady spoustu práce“ „Nemůžu bez tebe žít“ atp.

Vžijte se do role umírajícího – myslíte, že on chce opustit tento krásný svět? Já myslím, že krom sebevražedníků je každému ohromně líto, že tu více nebude. A musí být pro něj těžké se s tímto světem a milovanými lidmi rozloučit. Nemučte ho výčitkami, copak on může za to, že umírá?! On si to vybral? Když má třeba rakovinu v terminálním stádiu, není to jeho volba a odcházení musí být horor i pro něj samotného.

Jak jsem již – tuším – psala, já nyní vnímám smrt jako výzvu a umírající jako hrdiny – to oni se rozhodují, připravují na život kdesi na věčnosti, to oni se sebou a svou nemocí, tělem, zápolí. To oni teskní po světě a lidech v něm. To oni velice dobře vědí, že jejich smrt zraní x lidí.

Musí být velmi složité připustit si, že umírám a že je čas odejít na druhý břeh.

Umírající nemůže za to, že umírá, tak jej nezahrnujte výčitkami. Dejte mu svobodu, ať se on podvolí osudové vůli, ať odejde až nazná, že je čas.

Buďte mu oporou, poděkujte mu za krásný společný čas, za vše hezké, za to, že jste se vůbec setkali, buďte k němu milosrdní.

Pomněte, že v terminálních stádiích je biologicky nemožné zvrátit konečný stav – tedy smrt. Netrapte dotyčného zákazy, odpusťte mu, buďte mu nablízku a nechte jemu a jeho nemoci volnost.

Smrt

Kdybych si mohla vybrat, tak vrátím čas a požádám někoho o pokec a informace na téma smrt.

Já jako dítě o tom věděla doslova hovno, a tak jsem se toho nadmíru děsila. A má již spuštěná porucha mi dala ještě další políček a dramaticky zhoršila přijetí/nepřijetí smrti v mém okolí.

Takže to nedopadlo jinak, než ohromným traumatem, o kterém jsem již psala.

V životě nás naši drazí tak jako tak jednou žel bohu opustí a asi by bylo fajn se se smrtí nějak vnitřně smířit.

A myslím, že výše popsané zakazování vlastně popisuje, nebo spíše nastiňuje ideální stav – tedy kdy nezakazujeme, kdy děkujeme za společný čas, nevyčítáme, leč jsme oporou atp.

Jak k tomu dojít?

Já k tomu došla sama, již jsem psala, že paradoxně smrt a pohřeb babičky v mých 16 mě zbavil definitivně traumatu ze smrti.

Psala jsem, že jsem měla fyzický důkaz, že babička nežije a za druhé, velmi smutné a zároveň symbolické zajíždění rakve bylo dokonalou tečkou za mým traumatem. Kousek popela pro mě totiž není dostatečným důkazem o existenci člověka, tedy jsem přijala, že babička už je někde na onom světe. A také jsem jí dovolila odejít.

U nás to bylo zrychlené, když umírala, já to sice tušila, ale oficiálně jsem to nevěděla, navíc to trvalo pouhý týden… tedy jsem nemohla sloužit klasicky u jejího lůžka jako doprovázeč, byť mi jedna psycholožka řekla, že jsem ji de facto doprovázela, což mě dodnes hřeje u srdce. Ale vím, že jsem dělala, co bylo v mých silách. To víte, že dnes bych jí posloužila lépe.

(Strávily jsme totiž osudově spolu poslední týden…)

Je potřeba být obecně srovnaný se sebou, se světem, s pomíjivostí věcí, života atp.

Například hřbitov vám jasně naznačí, jak je život prchavý, jak je třeba si toho vážit a jistá úzkost ze smrti nás naopak může nakopnout k intenzivnějšímu prožívání současnosti.

Je potřeba být vyrovnaným a láskyplným člověkem, přijímajícím koloběh života. Pak se přepnete do správného módu pečujícího/doprovázejícího, až to jednou bude potřeba.

A určitě je fajn něco o smrti a umírání vědět. Jste-li zvědaví, klikněte na www.umirani.cz a tam se dovíte vše potřebné.

Pohřeb

Rituály a obřady jsou v životě lidském velice důležitou součástí. Jak jsem psala v jednom z předchozích článků, je nezbytně nutné držet si své rituály, vědět, že je něco stále stejné, jisté, neměnné. Mít se k čemu vracet.

Pohřeb je také velmi důležitým obřadem, jak jsem psala v jiných článcích o paliativní medicíně, vnímám to jako očistný obřad, kde pustíte zadržované emoce, zjistíte, že ta bolestivá skutečnost není fejk, ale pravda a vzdáte hold milovanému člověku.

A až bude mít své místečko na hřbitově, rádi jej budete pravidelně navštěvovat a uctívat jeho památku ať plápoláním svíčky, nebo třeba krásnými vzpomínkami, které vám zůstanou v srdci. A předáváním toho nejlepšího, co vám dotyčný dal, ostatním. A tím bude symbolicky kousek takové člověka v dalších x lidech a bude tím pádem jako kdyby nesmrtelný.

MOJE DIVNÁ FÓBIE…

… u které nevím, zda se vůbec nějak jmenuje, ale radím vám: nepadejte přede mnou!

Už od mala mám strach, aby přede mnou někdo nezkolaboval. Dříve se to týkalo obávané paniky s tím, že bych nevěděla, co dělat, jak pomoct a abych nebyla paralyzovaná.

Bohužel k tomu postupně přišla i jiná fóbie a já nedávno dostala znamení, které mi vzalo vítr z plachet, což vám vzápětí osvětlím.

Musím podotknout, že nejsem tradiční bojič krve, je to trochu něco jiného.

Moje fóbie v bodech:

  • děsí mě padající/kolabující lidi
  • když mají zranění, je to o to horší
  • nedělá mi dobře vlastní krev, natož viditelné zranění někoho jiného, přesto to opravdu není primárně strach z krve
  • automaticky se bojím, že kolabující člověk umírá

Moje pocity v bodech:

  • úzkost, panika
  • studený pot
  • slabost
  • bušení srdce
  • pocit, že se mi špatně dýchá
  • a strach, že sebou seknu

Psychologizování

Je to něco, co mě doslova s*re, což vám, jak jsem slíbila v úvodu, ještě osvětlím, nicméně teď vám povím, na co jsem prozatím přišla. Žel bohu to mé děsivé pocity přesto zatím neřeší…

Myslím, že se u mě kombinují dvě věci: vždy jsem měla starost o nemohoucí seniory, což patrně má kořeny u mých milovaných prarodičů, které jsem již zažila jako velmi nemocné. A u všech jsem se bála ohromně smrti a snažila se tomu předejít, leč marně.

A protože oni skutečně zemřeli, tak mám pocit, že se to v mé choré hlavě nějak debilně spojilo a já mám dojem, že kdokoliv, kdo sebou šlahne, automaticky umírá, což pochopitelně nechci, bojím se toho a chci všechny zachránit. Bohužel mě to ale tak moc děsí, až se mi udělá fyzicky zle a já nejsem daleka toho, abych sebou sama šlahla.

Došlo mi, že ač jsem se smrtí smířená, přesto tu je jakýsi střípek, který se ozve, když přede mnou někdo spadne a já jsem v područí děsů. Vůbec to, žel bohu, nejde kontrolovat…

Patrně bylo umírání mých drahých tak moc silné, že mě to stále někde uvnitř bolí a manifestuje se to, když se k tomu naskytne příležitost.

Jak jsem již xkrát psala, tak za A) Smrt první babičky v mých 10 pro mě byla – a navždy bude – naprosto největším a nejhorším traumatem, co se týká smrti. Moc mě to bolelo a já – jak jinak – chtěla umřít. Za B) Dědeček – po dvou letech se trauma vrátilo, to když děda umíral. Zase mě honily mé děsy a já mu nemohla jít ani na pohřeb, ze kterého jsem měla také trauma. Za C) Moje druhá babička, co zemřela v mých 16 – má spřízněná dušička… Ano, sice se chvástám, že paradoxně její smrt a pohřeb mě zbavili traumat, ale! Došlo mi, že ona naopak zasadila největší políček této mé podivné fóbii – a to proto, že to byla právě ona, kdo přede mnou zkolaboval a o dva dny později v nemocnici zemřel.

Ha! Opět je to něco nevídaně prostého = polopatě, má sick head si zafixovala, že lidi, co padají/kolabují prostě hned určitě umřou a smrt, to je něco, co mě bude nějakým způsobem děsit nadosmrti. Takže proto je mi zle, protože se bojím, že dotyčný umírá = vrátí se mi mé zážitky staré 10 let, tedy s babičkou.

Dále mi nedělají dobře zranění, pamatuji, že jsem si jednou na střední propíchla palec rydlem a ještě, že jsem si sedla – opět jsem málem zkolabovala. A když to vidím u jiných, je můj děs o to horší. A zase se bojím, že nějaké – třebaže drobné – zranění znamená automaticky smrt.

Poslední dva důkazy/znamení, že mám fakt fóbii

Před cca třemi lety jsem viděla mrtvého motorkáře na skútru – vypadalo to nevinně, jen malý potůček krve a nereagující hlava v helmě. Tělo bylo zapasované mezi obě kola auta, dodnes nechápu, jak se tam pán dostal. A já jen stála, slyšela, jak mu ostatní říkají: „Pane, pane!“ a on nereagoval. Měla jsem pocit, jako bych cítila, že je to moc zlé a že jeho duše jej zrovna opouští. A jak jsem na to reagovala? Mžitkami před očima, slabostí, nedostatečným dechem a kdybychom nedošly až na zastávku, asi bych sebou fakt sekla.

No a poslední důkaz se stal před pár dny. Jela jsem šalinou do hokny, nastoupil starý pán o hůlce, ale šalina se rozjela a on padl na kolena. Já to viděla a ještě, že jsem seděla, protože opět – bylo mi slabo, jako bych necítila ruce, studený pot, pocit, že mi selhává srdce a já velmi vážně uvažovala, zda nevystoupit a nevydýchat to na čerstvém vzduchu, ale řekla jsem si, že do mé cílové stanice mě to snad přejde.

Pánovi se vůbec nic nestalo, v klidu si pak sedl (s pomocí ostatních), nikde žádná krev, zranění, prostě v pohodě. A já na přesto reagovala takto. Fakt skvělý, opravdu se modlím, aby přede mnou nikdo nespadl, páč hrozí, že bych mu nepomohla, ale naopak sebou taky sekla.

Proč mě to štve?

Kdo čte mé řádky déle, zajisté ví, že mou vášní je paliativní medicína a hospice, prozatím v teoretické rovině.

Mou vysněnou metou je se jednou skutečně fyzicky angažovat v nějakém hospicu, bohužel mi však – po případu s oním dědou – došlo, že si o tom zatím mohu nechat jen zdát.

Protože – v hospicích jsou jednoznačně umírající lidi, lidé s viditelnými zraněními, lidé, kterým se přede mnou může udělat zle a jak bych jim prospěla, kdybych se tam skácela? Bylo by to neskutečně trapné a mně došlo, že tuhle svou podivnost musím nějak zkrotit, zpracovat a že na mou službu u umírajících je ještě čas.

Mrzí mě to, štve mě to, ale je to pro dobro samotných pacientů.

PALIATIVNÍ MEDICÍNA 6 ANEB KDE MÁM PROBLÉM?

Právě jsem zhlédla úžasný dokument, který vám dám níže. A zase mnou extrémně cloumá touha jít pomáhat do hospice.

Ale! Pořád čekám na moment totální odvahy, u mě se to střídá a jak už jsem párkrát podotkla, mám k tomu pádné důvody, i když si ve finále říkám, že by asi bylo nejmoudřejší to neřešit a prostě do toho jít a zkusit si to, ale to by nebyla Kateřina, aby o tom v duchu nerozváděla úvahy.

Nyní tedy v bodech popíšu mé problémy, něco bude staré a něco nové – dokonce mi něco došlo až dnes!!!

  • Má fóbie z padajících lidí – jo, to je průšvih.
  • Starost a lítost nad nemohoucími lidmi – ano, toto mám od mala. Věc se má tak, že mně je líto každého dobrého života, který se chýlí ke konci. Prostě mě mrzí to, že daný člověk už tu nebude, protože tak, jak jsme tu teď, tu již více nebudem. A to je, dle mě, ohromně smutný.
  • Znamená to, že já budu vždy litovat takovýchto lidí, vždy mě to bude mrzet a tedy hrozí, že se mě to bude dotýkat, že budu plakat a tak.
  • Je mi líto nemohoucích, nemocemi prožraných, bezmocných lidí – právě proto, jak jsou bezmocní. To ve mně vzbuzuje touhu je ideálně nějak spasit, leč to není v mé moci… Ale aspoň nějak – třeba jen svou přítomností – bych jim ráda pomohla.
  • A dnes mi právě došlo, že já mám tendence všechny zachraňovat – natolik si vážím života lidského, až mi přijde ohromná škoda, když o něj někdo přichází.
  • Může se zdát, že bych to s přecitlivělostí nesnesla, ale! Já mám taky zdravou a srovnanou část mé osobnosti, ba i se smrtí jsem do jisté míry smířená – sice nechci, aby přišla, ale když už přijde, beru to jako hotovu věc, se kterou se řádně srovnám.
  • Tzn. když by lidé v hospicích zemřeli, nakonec bych se s tím popasovala.
  • Dost možná bych to teda dala…?
  • Vědomí konečnosti života opravdu prohlubuje prožívání přítomnosti. Moc si užívám to, že „prostě jsem“, to, že mám okolo sebe fajn lidi a těším se z našeho společného času.
  • Taky mi došlo, že pokud znáte alkoholika s depresí, který ještě navíc popírá a nic nezabírá… pak vám doporučuji jediné: brát to tak, že se vám váš společný čas krátí a užívat si těch zbývajících momentů, tedy jednat tak, jako by to byl člověk v terminálním stádiu – jemu už stejně nic nepomůže a než abyste se užírali tím, že s tím nic nenaděláte, je lepší kapitulovat a užít společný zbývající čas.

PALIATIVNÍ MEDICÍNA 7 ANEB I DĚTI UMÍRAJÍ

O tomto postu jsem přemýšlela už dlouho a nakonec mě k tomu poňoukl článek na Novinkách, kde se v nadpisu píše : „V ČR chybějí hospice pro umírající děti“.

A já bych vám chtěla o dětech něco napsat.

Děti jsou statečné

Já osobně si myslím, že děti dost možná snášejí umírání lépe, než my, dospělí lidé. To my do nich vtiskujeme naše obavy, přenášíme je na ně, to my jsme srabi, to my se bojíme. To my jim nechceme dovolit odejít.

Ale já jsem bytostně přesvědčená, že když pravdivě – ale samozřejmě, že srozumitelně, tedy úměrně jejich věku – jim sdělíte skutečnost a prognózu, tedy to, že umírají, tak myslím, že oni to snesou, popasují se s tím a největším problémem jsou spíše rodiče a blízcí.

A proč? Protože my, dospělí, děláme, jako by se toto dětí netýkalo. Ale chyba lávky – řeknu vám jednu blbou zprávu – umírají lidé navzdory mladému věku, tedy od malých dětí, přes čtyřicátníky až po seniory. To je prostě holý fakt. A nikdy, žel, nevíte, kdy se to dotkne vás nebo vašich blízkých.

Myslím, že my na děti přenášíme naši obavu ze smrti, náš děs a že zoufale popíráme nepopiratelnou skutečnost.

Docela mi vadí jedna věc – kdysi jsem četla, že existuje jakýsi „modrý pokoj“ či co, kde se dětem sdělí diagnóza s prognózou. Hmm, to je hezké a ohleduplné, ale nenapadlo vás, že na toto mají právo i dospělí? Proč se toto týká jen dětí? Proč se lékaři neučí říkat citlivě a srozumitelně diagnozy jakkoliv starým pacientům? Copak na toto mají právo jen děti?! Připadá mi to nefér… ale to souvisí s našim dospěláctvím, o kterém vám povím dále.

Proč tu nejsou hospice?

Tento smutný fakt je dle mě velice snadno vysvětlitelný – je právě kvůli našemu popírání, kvůli uhýbání před skutečností, je to kvůli naší zoufalé snaze děti před smrtí uchránit. Ale když už smrtelná nemoc přijde, nelze před ní utéct. Ale to si neradi připouštíme.

Ono dospěláctví totiž dělá to, že máme dojem, jako by se tyto věci dětí netýkaly. Máme dojem, že je musíme od všeho – i od smrti – uchránit. Ale na toto jsme stejně ve finále krátcí. A tak si myslím, že by bylo fajn si nalít čistého vína, přiznat si tu krutou skutečnost – tedy, že umírají i děti – a řádně se o ně postarat. Čili založit dětské hospice.

To proto tu dle mě nejsou, či je jich málo – protože jsme takoví srabi, že před tím sami zavíráme oči a myslíme de facto sobecky – jen na sebe a na své pocity. Ale už nemyslíme na to, že i dítě má právo dožít v dobrých podmínkách doma, se svými nejbližšími.

Takže by bylo fajn, kdyby se společnost oprostila od sebe a svých pocitů a nemyslela jen na sebe, ale i na druhé – právě na ty umírající malé pacienty.

CO BYCH SI PŘÁLA PŘI SVÉ SMRTI?

K tomuto článku mě poňouklo téma o tom, jakou hudbu na pohřeb.  Napsala jsem:

„Zdravím, já to mám komplikované, protože jsem měla z pohřbu a tedy i pohřebních písní trauma… takže to od Špinarky přímo nesnáším, stejně, jako Ave Maria.

Já bych brala jen Ave Maria od Bacha-Gounoda. To z Tenkrát na Západě se mi líbí v originální verzi, nikoliv od Špinarky.

Já bych chtěla, aby to odpovídalo mým hudebním preferencím, takže by to asi byli hlavně Queeni. Třeba Who Wants To Live Forever, Show Must Go On, to by se na rozloučení hodilo a pasovalo by to ke mně. Babička měla též lidovky, tím bych nepohrdla, třeba Morava, to je krásná zem… Ale klasický pohřební repertoár se mi kvůli těm traumatům nelíbí.

Mimochodem, existuje cosi, co se jmenuje, tuším, „moje smrt“ a tam může člověk dát instrukce, co si přeje při a po smrti. Lze to dohledat na netu. Kdybych věděla, že umírám, určitě bych někde napsala, co si přeji za písně.

Brala bych též něco z vážné hudby – u mně by to byl Chopin či Dvořák.    

Prostě bych chtěla, aby ty písně evokovaly mě – aby si řekli: „Jo, to je celá ona“ – čili jsem z Moravy/Brna – jsem! Takže lidovka by byla ok. A Queeni? To je moje životní láska, i ti by způsobili vzpomínky na mě.

V souvislosti s Gottem mě také nadchla zádušní mše – nejsem věřící, ale myslím, že když je člověk požádá a zaplatí si to, tak by to šlo i tak. Je to takové mrazivé, zažila jsem jednou církevní pohřeb a je to něco.

Věřím, že modlitba je hezká myšlenka, co se neztratí.“  

Kája Gott a toto téma mě navedlo k nynějšímu článku. Nelekejte se, nevím o tom, že bych zrovna zítra měla umřít – i když až si dám po pivu prášky, tak nevím nevím 😀 Není kdo by do mě dloubal 😀 – ale dlouho o smrti přemýšlím. Je to vlastně logické, jednak jsem z toho měla trauma, které se se mnou táhne už od mala a dále jsem se chtěla od mala zabíjet. Byla jsem blízko smrti prakticky pořád.

Až nyní se cítím maximálně dobře a vyrovnaně a jsem vyrovnaná i se svou smrtí. K tomu mi dopomohla obzvlášť paliativní medicína.

Již jsem o tom, tuším, psala, ale já se vůbec nebojím bolesti – a nikdy jsem se jí nebála! A ani nikdy patrně bát nebudu. Bylo pro mě tedy složité pochopit tu většinu lidí, která se právě u smrti bojí té bolesti. A teď, když jsem informována o paliativní léčbě, nebojím se tuplem. Jen vím, že navzdory nekonečným dávkám morfinu jsou rakovina slinivky a kostní metastázy očistec. Ale i kdyby mělo přijít tohle, přijmu to s rovnými zády. Přinejhorším to jistí umělý spánek.

Mám zvýšený práh bolestivosti, tak asi proto mě bolest nijak netrápí.

Určitě bych chtěla na pohřbu písně, co by ke mně pasovaly, viz Queeni, Chopin či Dvořák. Hodilo by se Mother Love od Queenů – poslední píseň Freddieho Mercuryho, kdy poslední pasáž musel dozpívat kytarista May, protože Freddie mezitím zemřel.

Jako Moravačka bych nepohrdla ani lidovkou, od mala jsem je s babičkou zpívala.

Chtěla bych mít nějakou veselou košili s kočičkami a hlavně, kdybych věděla, že umírám, snažila bych se svou vyrovnaností nakazit ostatní, připravit je na nejhorší a nějak je v rámci možností uklidnit.

Přesně toto udělal Kája Gott, Věra Čáslavská, David Bowie, Freddie Mercury, kněz Jan Kaczkowski atp. Všichni tito lidé jsou mými hrdiny – moc se mi líbí, jak se se smrtí popasovali a jak moudře naložili se svým zbývajícím časem. A všichni ten fakt, že umírají, přijali, třebaže nějakým způsobem bojovali dál.

A bojovat za to stojí! A proč? Věřím, že si silnou vůli můžete o pár dnů, týdnu či měsíců prodloužit svůj život.

Třeba kněz Kaczkowski přežil s nádorem na mozku 4 roky, ač měl mít asi tak půl roku života před sebou. On to přisuzoval pochopitelně Bohu, ale já si myslím, že za tím není žádný Bůh, nýbrž železná vůle – a to se stalo i u Věrky Čáslavské, která s hroznou diagnozou rakoviny pankreatu vydržela také obdivuhodně dlouho a byla aktivní do poslední chvíle. U Káji mi přišlo, jako by potřeboval dokončit film o něm a po tom mohl umřít. Myslím, že ty poslední dva týdny byly tou dobou, kdy přestal léčit leukémii – ale nevím to přesně.

A já, jak jsem teď maximálně v pohodě, tak cítím, že bych přijala i svou smrt – prostě bych dělala to, co teď při svých nemocech – tedy to, jako by umírání nebylo a žila bych co nejdéle normální život.

Co vím, je to, že bych nechtěla umřít sama. Nebudu mít patrně děti ani partnera a pokud umřu jakou zasloužilá bábinka, kdo mě bude opatrovat? Kdo mi bude držet ruku?

Někdo přeci jen ano – pokud to nebude nějaký blízký přítel, pak jsou tu hospice, kdy jsou ochotni pracovníci doprovázet až do konce umírající pacienty, pokud si to pacienti přejí a nikoho nemají.

Takže to shrňme: budu-li za včas vědět, že umírám, což je mimochodem ohromně důležité a je to našim právem(!!!) – nemám ráda milosrdné lži a chci znát pravdu za každou cenu – pak sepíšu seznam songů, aby to nebyla ta pohřební nuda, ale aby to bylo typické pro mě. Dále bych nechtěla být sama, ale ani bych nikoho nechtěla obtěžovat, leč věřím, že někdo ochotný, kdo by to nebral jako obtěžování, by se našel. Taky se nebojím bolesti a až ta informace jednou přijde, mám takový dobrý pocit, že ji přijmu cele srovnaná a moudře s tím naložím. Cítím, že jsem připravená umřít, ale nemusí to být pochopitelně zrovna hned teď 😉 Chtěla bych se dožít klidně i stovky, kdybych byla při smyslech, moc by mě zajímalo, kam se svět posunul a jak bych analyzovala své okolí. Hodně mi též záleží na tom nedělat už žádné velké boty, nemít hříchy, protože to by mi svědomí nedarovalo. Láká mě i zádušní mše, viz výše.

A na závěr vám znovu chci říct, že smrt jako taková je pravděpodobně hezká, klidná a milosrdná. Nebojte se!

EUTANAZIE ANO NEBO NE?

O tomto tématu přemýšlím už dlouho a včera jsem dostala další impulz k tomu, abych o tom napsala. Sešla jsem se s jednou úžasnou paní, sestrou, která chtěla být lékařkou. A ta tedy o umírání a o tlumení bolesti něco ví – a sama říkala, že lze tlumit bolest na snesitelnou úroveň.

A tímto oponují příznivcům eutanazie i lidé, kteří pracují v hospicech a vyznají se v paliativní medicíně. Já jsem „naočkovaná“ paliativní medicínou a také si myslím, že lze dožít v rámci možností snesitelně, byť jak jsem psala, tak o kostních metastázách a rakovině slinivky břišní se říká, že jsou to neskutečně bolestivá onemocnění, navzdory morfinu.

Já mám hlavní problém jinde, jak jsem již podotkla, bolest u sebe neřeším a nebojím se jí, ale! Chtěla bych dožít i kdybych měla nějakou vážnou nemoc. A to proto, protože tu tak, jak jsme teď, již více nebudeme; protože se nechci ochudit o ani jeden moment života na tomto krásném světě.

Zato ostatní se bolesti bojí až paranoidně, ale do jisté míry to chápu – když už je někdo prolezlý nějakou ošklivou nemocí a má silné bolesti, tak se logicky bojí, že se bolest bude stupňovat. A mnozí, kdyby ta možnost byla, by sáhli po eutanazii.

Kdyby bylo nějaké veřejné hlasování, tak bych nehlasovala nijak – já prostě nevím, opravdu nevím. Nedokážu říct, zda ji povolit či nikoliv. Ale! Kdyby tu byla, pak bych to respektovala na max stejně, jako svobodné rozhodnutí pacientů, kteří by ji podstoupili. Svobodnou volbu miluji, a tak bych nechala na lidech, co si zvolí za formu svého konce a rozhodně bych jim nic militantně nevymlouvala.

Pro křesťany je to nemyslitelné proto, protože to berou pomalu jako vraždu – asi tak, jako když změť buněk, tedy plod, nazývají člověkem, a proto brojí proti potratům. Já proti potratům nic nemám a rozhodně mě nevedou podobné pohnutky k tomu, abych odsuzovala i eutanazii. Jak jsem psala, můj jediný problém je ten, že si myslím, že by si lidé měli zažít život až do konce, být do posledního dechu se svými nejbližšími, protože toto se už nikdy opakovat nebude.

TAK RŮZNĚ ANEB MÉ NÁZORY #15 (UMÍRÁNÍ, PETR HÜBEL APOD.)

Jak jsem psala v předchozím článku, jsem plná dojmů a musím se z toho vypsat.

  • Došlo mi, co mi dávají umírající lidé. Ano, na jednu stranu mám stále problém přijmout smrt u jiných, ale zároveň mi umírající mnohé dávají. Líbí se mi, když neskutečně zmoudří, když využijí smysluplně zbývající čas, když se smíří se svou smrtí a jsou vyrovnaní, klidní… to je tak moc inspirativní!
  • Myslím, že já nikdy neřešila prkotiny, možná někdy v pubertě, to je možné, ale nejsem typická holka, co by řešila kraviny. Víte, že ta má škola života byla (možná až moc) tvrdá, jsem tedy zvyklá řešit úplně jiné věci, než mí vrstevníci. Také jsem viděla utrápenou maminku, babičku apod… ani ony neřešily prkotiny. Přesto jsem intenzivně cítila – při čtení Duhy mého života – jak strašně moc jsem vděčná za svůj krásný život, za mé nejbližší, i za to zdraví, byť jej mám chatrné. Je mi z toho až do pláče.
  • Nechápu, jak Petr dokázal s rakovinou, s horečkami, bolestmi a já nevím čím být tak dlouho aktivní! To je tak neskutečné a fascinující! Vzpomínám, když jsme byli minulý rok v Györu – byly to, tuším, jen 4 dny a já přesto chcípala únavou. Samo, že jsem se překonávala, abych si toho co nejvíc užila, přesto ten poslední den při odjezdu, když jsme třeba vylezli na kouřovou, musela jsem už jen čupět, tak moc jsem byla vyčerpaná!
  • A tento rok na Korfu to bylo stejné – vždy jsem doufala, že naše odpolední siesta bude celodenní, ale samozřejmě jsem i znovu chtěla ten čas nepromarnit a co nejvíc toho zažít. Přesto jsem i tam umírala únavou.
  • A výlety, procházky? Tak dlouho sním o mém milovaném Rajhradu, o lese v Jedovnicích, o Babím lomu, kde jsem nebyla, o rozhledně v Lelekovicích, kde Petr několikrát byl, ale já ne, o Pálavě, kde také byl, ovšem já nikoliv a to tam chci od puberty! O Mikulovu, který mi učaroval, nebo třeba o oboře Holedná, kde jsem byla naposled jako dítě s babičkou – a tam byl Petr xkrát.
  • Skoro se za sebe stydím, ale mně stačí, když jedu do zveráku pro kočkolit a jsem z toho grogy.
  • Víte, že se zajímám o paliativní medicínu. Já bych tedy smrťák přijala, protože vím, že s tím se už prostě nic nedá dělat. Ale samo, myslet v koutku duše na nějaký zázrak, to neuškodí. To, že Petr tolik věřil v uzdravení, kdy měl metastáze všude možně – což už je konečná – to prostě nechápu! Je to neuvěřitelné.
  • Zároveň mě ale dnes bolí – a bolelo mě to i tehdy – že jednal, jako by měl chřipku. Byl to přitom člověk zralý na – minimálně – domácí hospic, nebo aspoň nějakou agenturu péče… Ale ne, on trpěl! To je tak strašné. Měla jsem pocit, když jsem to četla, jako by mě to bolelo za něj. Kdyby to šlo, tak ráda bych ho zachránila…
  • Moc se mi líbilo, že se nakonec naučil mít rád doteky – před tím je moc v lásce neměl. A přitom jejich soužití bylo o tom, že se k sobě občas přitulili a vyznávali si lásku. Byl tak moc vděčný!
  • Skutečně však nemám ráda slavnou alternativní léčbu a to obzvlášť u lidí, kde by konvenční léčba měla smysl. Když je to v terminálním stádiu, tam už je to tak nějak jedno, tam už nic nepomůže a tonoucí se stébla chytá… pokud to neublíží, ok. Ale u lidí, u kterých by normální léčba mohla zabrat a oni se nechaj vymejt nějakejma šmejdama… to je hrozný.
  • Měla jsem tedy odpor a averzi k těm moulům, co si hráli na to, že Petra vyléčí…
  • Ten sen, co se mi o jeho smrti zdál, byl takový, že jsem mluvila v kruhu lidí o tom, že jsem sledovala pár, kde jeden z něj měl rakovinu a zemřel. A chtěla jsem o tom vyprávět… Zdálo se mi to přesně v den, kdy zemřel.
  • To, že jedinou – byť brutální – léčbou, (resp. nejčastější léčbou) je zákeřná chemoterapie, to nesvědčí o tom, že by vám chtěli lékaři ublížit. To svědčí o tom, jak je rakovina zákeřná, jak ani dnes, v době vyspělé medicíny, na ni – resp. na její různé druhy – není účinný a hlavně šetrný lék. Značí to, jak je ta nemoc vážná a složitá i pro odborníky.
  • Je však pravda, že já bych už nedokázala mít jiného partnera. Já jsem slepě věrná a nedokázala bych to (asi). Třeba s babičkou jsem měla tak speciální vztah, cítila jsem k ní takovou absolutní důvěru a vůbec něco, co necítím už k nikomu… A vím, že už to ani nepocítím. Bylo to jedinečné a neopakovatelné. A já to tak beru, děkuju za to, že jsem to mohla zažít, ale nehledám žádnou „náplast“, někoho nového. Vím, že ji nikdo nezastoupí.