●Když jsem tu creepy zprávu poprvé četla, byla jsem v rozpacích; na jednu stranu se této volbě vůbec nedivím, z druhé strany nikdy prostě nevíte, kdy to zlepšení přijde… A vy si zcela zbytečně předčasně vezmete, byť legálně, život. Nemluvím o potenciálním smutném efektu, kdy se třeba roztrhne pytel s požadavky ukončit život vinou duševní nemoci…
No a tehdy jsem byla v krizi, s pocitem, že svět je na hovno, vládnou mu zmrdi, nelíbí se mi a nelíbí se mi ani to, že různým zmrdům musím furt více či méně čelit. Takže mi tím spíš tahle možnost imponovala.
Dnes, v klidnějším módu, již cítím, jak moc špatný příklad pro nás nemocné to je. A taky je to ostuda pro psychiatrii. Jako bychom veškeré léčebné snahy shodili ze stolu, začali kašlat na jakoukoliv formu léčby a s klidem některým nebožákům od stolu hlásili, že oni už naději na to zlepšení prostě nemaj a ať si trhnou nohou. To rozhodně nekoresponduje s raketovým vývojem medicíny. Vracíme se o x desítek let až staletí nazpět. Gratuluji. Považuji to za naprosté selhání, vyslání velmi nešťastné zprávy, popření moderní psychiatrie a z ní vyplývající snahu hledět na pacienta z různých úhlů a taktéž jej ošetřovat mnoha způsoby, nikoliv jen farmakologicky. Viz vývoj onoho konceptu zotavení, rozesetí různých tzv. Škol zotavení, různé formy terapií (dílny, zahrádky, arteterapie, dramaterapie, ergoterapie… + x psychoterapeutických směrů) pro lidi s DO etc.
●I když to po tom mém psaní možná vyzní poněkud divně, tak já rámcově chápu, co tím doktor myslel a slečna, spíše, než že by ji to ještě více rozstřelilo, dle mě naopak čekala na „požehnání“ od odborníka. A jak jej dostala, byla tím pádem přesvědčena o legitimnosti svého rozhodnutí a již bez skrupulí šla za svým cílem. A chce to udělat humánně; jiný by se prostě zabil. Žádný cavyky.
Čili budiž jí ke cti, že svůj život chce ukončit takto a předpokládám, že tím získá i možnost se rozloučit s nejbližšími a ti o tom už budou zpraveni; co si budem, když pácháte sebevraždu, loučení je logicky nenápadné, neoficiální – to aby to nejbližší nevycítili a nezkazili vám váš epický plán.
Závěrem: nesmíme zapomenout na důležitou věc. My tu dívčinu neznáme. Ani její doktory. Ani komunikaci mezi nimi a ani, jaké různé terapie slečna zkoušela nebo nezkoušela. Novináři z toho udělali pochopitelně senzaci, ale chybí víc informací. Ale ano, tak, jak je to prezentováno, to rozhodně nepůsobí dobře. A navíc pokud je mi známo, tak psychiatrie je zrovna v Nizozemsku na vysoké úrovni, včetně komunitní péče, což je současný trend, o jehož rozšíření jsou snahy i u nás.
*Já sama nevím, kdyby tu ta eutanazie byla dovolená, zda bych ji skrze depresi podstoupila. Ano, život je pro mě někdy neúnosnej. Ale od mala až doteď byl bezpočet sebevražedných myšlenek i příprav a… já tu furt straším. Něco ve mně mě tu furt drží (i když – má to vůbec cenu?) a tedy se domnívám, že já bych byla přesně ten případ, kdy bych se dost možná ochudila o několik hezky prožitých let. Před 7 lety jsem také netušila, jak moc se zlepším.
Obecně vzato tomuto rozhodnutí však rozumím. Vězte, že ta vnitřní bolest je často nesnesitelná a na rozdíl od fyzických nemocí se nedá léčit opiáty. Jó, jak by bylo fajn dát si morfinovou náplast kdykoliv, kdy by nás to uvnitř nesnesitelně bolelo. Jenže takhle to u psychických problémů, žel, nefunguje. No a pak se nedivte, že někteří fetují a jiní si ten život rovnou vezmou. Když víte, jak moc blbě na tom jste a dlouhodobě nevidíte jakoukoliv naději na zlepšení, pak ano, můžete chtít i tu eutanazii.
Virtuální (slovní) blitinky od carevničky 