Přátelé, včera v noci mě napadlo téma a během dne jsem si na něj nemohla za Boha vzpomenout. A teď, opět v noci, se zadařilo! Jedná se totiž o šokující případ eutanazie.
Jistě jste se dočetli, že slečna s hraniční poruchou osobnosti a depresemi podstoupí eutanazii. Mám k tomu několik připomínek:
●Je naprosto neetické a nemožné, aby lékař-psychiatr řekl pacientovi, že nemá žádnou naději na zlepšení. Chápu, že u fyzických (vážných) onemocnění to jde. Mají zajisté své metody, jak to zjistit a po nějaké době neúspěšné léčby následuje již jen závěrečná paliativní péče. Ale nezlobte se na mě… jak to říct…
Věřím, že u psychiatrických pacientů je to zcela jinak a brát nám naději? To snad ne. To dělá x lidí a netřeba, aby tak činil ještě lékař. U psychiatrických pacientů sice občas skutečně již, bohužel, nedojde k významnému zlepšení. Ale furt mohou být nadále léčeni jak psychofarmaky, tak pomocí terapií, aktivit, práce. Mohou být ve fajn komunitě – třeba v dobrém chráněném bydlení. Opravdu si nedovedu představit, že bychom my v práci někomu řekli: „Vy už se nezlepšíte!“. Nebo kdyby mi tohle řekla má paní doktorka… To bych totiž kašlala na eutanázku a rovnou skočila pod vlak.
Vím, že laikům se v dobré víře připodobňuje duševní nemoc k té fyzické, ale zde krásně vidíte, jak diametrálně odlišné to je. (Tato přirovnání kritizuju dlouhodobě. Již jsem o tom jistě psala.)
Prosím, moc prosím. Fakt nám neberte naději. Ani nevíte, kolik úsilí nás stojí, abychom tu vůbec byli. A abychom třeba i nějak fungovali, měli domácnosti, partnery, práci, zájmy, vzdělání atp.
Pokračování zítra.
Virtuální (slovní) blitinky od carevničky 