Moje myšlenky zaviněné dokumentem V síti

Musím se k tomu vyjádřit, ačkoliv mě hanba fackuje… doma se o tom neví, ví to max kámoška. Nevím, jestli zrovna já jsem oběť, protože jsem si za to mohla sama, ale…

Když mi bylo 12, začala puberta a já byla v područí pudů. Ano, možná byste to nečekali od dobrovolného celibátníka, ale já to právě beru tak, že jsem se vyblbla zavčas, „zamlada“ a nemusím být jako stovky tisíc zoufalců, co nedozrají nikdy a co jsou, navzdory dospělému věku, stále zakrnělými nadrženými puberťáky. O to snazší bylo tedy učinit krok k celibátu.

Ale zpět k tématu… Vemte si, že jsem byla ošklivé káčátko, které nikdo nechtěl + jsem měla již tehdy bloky, které mám dodnes. Nebyla tedy ani nejmenší šance najít si chlapce. Ale já byla omámená tím, co si tělo žádalo. A tak jsem trollila na seznamkách jako tisíce jiných fejkových profilů. Bylo mi 12-13, ale já zarputile tvrdila, že mi bylo již 15. Ano, lhala jsem. Já, která neumím lhát a lež bytostně nesnáším. Jenže jsem byla zblblá pudy…

A nakonec se nějací úchylové chytli. Dodnes se smějeme s kámoškou – já jednomu říkala, že jsem Radka 😀 a když se mě ptal, tak jsem řekla: „Katka, teda Radka…“ 😀 😀 Tohle je asi jediný světlý moment, legrační moment, který z toho mám.

Stejně jsem totiž – jak jinak – ničeho nebyla schopná. Neskonale jsem se styděla. Úchyl mě odvezl kamsi na odlehlý místo, musel si sundat brýle a zaklonit hlavu, aby mě neviděl. Já na sebe sáhnout nenechala, bohužel jsem ale šáhla na něj… (asi to netřeba do detailu popisovat)

Už při tom – a co teprv po tom!!! – mi svědomí doslova nadávalo. Měla jsem neskutečné pocity viny, zároveň jsem děkovala Bohu, že jsem to přežila a že mě třeba nezabil nebo neznásilnil.

Dodnes to považuji za jeden ze svých největších hříchů a žel, vlastně všechny mé milostné pletky považuji za těžké hříchy… Které mi dodnes nedají spát…

Byla jsem z toho v šoku, myslela jsem, že už nikdy více… Leč mi to nedalo a já to zkusila znova. Tentokrát byl cápek doslova odporný od pohledu, zavezl mě k sobě do kanclu. Já se totálně šprajcla, nebylo už vůbec nic a já si vyžádala, ať mě odveze zpět. Byl evidentně naštvanej, ale já jsem byla ráda, když jsem byla doma.

Po té jsem měla skoro roční odpor ke všemu sexuálnímu, o to víc jsem vnímala povrchnost a všechno mě to iritovalo…

Pravděpodobně i tyto mé tragikomické zkušenosti se podílí na mém odporu k mužům a na nechuti s nimi cokoliv intimního mít.

Jak jsem psala ze začátku, nejsem klasická oběť a já to vím. To já to začala, to já lhala o věku (i o jméně 😀 ) to já vlezla do těch jejich zkurvenejch aut. Dodnes bych se za toto vše nejradši nějak vytrestala…


Pak bylo období – opět úplně debilních – občasných úletů někde venku s někým cizím… Ale aspoň mi už dávno bylo 15. Tehdy jsem ještě byla jakž takž otevřena potenciálnímu vztahu, zamilovávala jsem se… Ale stále nebylo možné vztah mít, protože by to bylo přeci na ostudu chodit s nějakou Kateřinou. A já krom školy už vlastně ani nikam nechodila, nebylo tedy jak ulovit někoho, kdo by mě neodsuzoval.

Bohužel po 20 mě to zase semlelo. Zase jsem měla chutě, ale už jsem byla dospělý člověk a chtěla jsem si zašpásovat… chtěla jsem mít aspoň jeden hezký zážitek. A tak jsem zase trollila na nějakejch zpropadenejch „seznamkách“, kde jsou – jako když mi bylo 12 – stále primárně úchylové a ženáči.

Dělala jsem buď, že jsem hrozná rajda, velice zkušená a otevřená já nevím čemu… Anebo jsem řekla pravdu s tím, že mám nějaké problémy, bloky apod… A musím uznat, že upřímnost byla ceněna. A abych to jen nehanila, tak věřím tomu, že by se třeba našel nějaký trpělivý kluk, ale když… já už na to fakt nemám odvahu. Prostě to nejde.

Byl jen jeden – opět odporný a tragikomický – úlet, kdy jsem z toho já nic neměla, protože jsem na sebe – jak jinak – nenechala šáhnout. A dotyčný byl… bože, naprosto odpudivý, asexuální, tlustý a ráčkoval… Bylo mi z toho zase jen na blití.

A pak jsem si řekla a dost, rozhodla jsem se, že nebudu nikomu lhát ani nikoho vodit za nos, vyspěla jsem a rozhodla se pro dobrovolný celibát.

Navíc, já opravdu hledám víc. Vnímám úplně jiné a moc krásné věci, které však ostatní snad ani nevnímají. A to je víc, než nějaký prchavý pětiminutový koitus. Pěstování nevinných vztahů je mnohem schůdnější a krásnější, než to, čemu prostě nerozumím – sex.


Hrozně mě sejří, že když se něco stane, tak se hned strhne kritika na rodiče, že děcko neuhlídali apod… Bože, to jste fakt tak naivní a pitomý? Myslíte, že v dnešní době lze děcku úplně zakázat internet? Že ho lze šmírovat? Můžete mu v dobrém něco říct, a to i doporučuju, ale co přesně na netu dělá, tomu těžko lze zabránit… Může být na netu v internetových kavárnách, ve škole, u kamaráda, u tety…

Sama vím, jak snadné bylo stát se volavkou pro úchyly, kandidáty na pedofilii. A musela jsem si spálit sama čumák, abych zjistila, jaká je to špína s kterou nechci mít nic společného.


Mě štve spíš celkově, že pornografie, seznamky apod., jsou tak dostupné, že to stát nějak nezatrhne, nereguluje… to je blbý. Ale když se o něčem začne uvažovat, tak se každej šprajcne, že by to bylo omezování svobody (rozuměj, že by si prasata nemohla jen tak šmrdlat u porna). (Ale hlavně, že se vede léta protikuřácká kampaň, z kuřáků jsou pomalu zločinci a podnikatelé dostali příkazem to, aby restaurace byly nekuřácké. Přitom alkohol je mnohem nebezpečnější, ovlivňuje mozek a nejen to, ale to se asi nikomu nehodí do krámu… A tak je to i s pornem.)

Takže je to začarovaný kruh a bohužel, už je to tak rozjeté, že už to asi nelze zachránit… To se mělo řešit na začátku rozmachu počítačů a internetu. Přesto však kvituji alespoň nějakou osvětu, třeba právě dokumentem V síti, nějakými přednáškami i super nechutným songem a klipem od Kluse, kterého fakt nemusím, ale „Je doma máma?“ je naprosto dokonalé po všech stránkách.

PS: když jsme už u těch internetů, jsem strááášně moc ráda, že za mě bylo leda ICQ a „hloupé mobily“. Kdybych zažila dnešní dobu jako dítě, kterému se posmívali, velice pravděpodobně bych se stala třeba obětí kyber šikany apod… A taky mi přijde ujetý, jak si děcka posílají intimní fotky – to bych nikdy neudělala – a když se rozejdou, tak je z pomsty rozešlou. Přitom jedinej, kdo je idiot, je ten, co to rozeslal.

Takže děti… neposílejte hanbaté fotky a choutky si nechte až vám bude 15+…

Mé pocity z mé krize

V prvé řadě si připadám jak bipolár. Když vstanu „ráno“ (rozuměj dopoledne), tak je mi líp, pak si zase dáchnu a jak se vzbudím navečer, tak jsem jednak šíleně unavená, jednak mi není dobře ani na duchu.

Vše vyplouvá, mně je zle fyzicky i duševně, myslím na to, co bylo, štve mě to… štvou mě ti parchanti, že jim to prošlo. Štvou a příčí se mi muži, obecně proti nim nic nemám, ale ve vztahu bych s nimi stejně být nemohla, protože jsem svým způsobem, žel, předpojatá. A když tak vidím/slyším to, že jim jde hlavně o to mít plný pupek a obstaranou sexualitu, tak je mi zle. Tohle je zatraceně málo a já hledám víc! Zlatej celibát!

Vzpomínám jen na ty zákeřné, zlé a odporné muže, co chlastají, jsou násilní, agresivní, sobečtí, smrdí a k ženám jsou mimořádně neuctiví. Nebo jsou zdánlivě v pohodě a pak se něco změní a oni se projeví jako totální svině – ano, i taková zklamání v rodině mám.

Taky se cítím slabá, neschopná, jako bych už neměla sílu tomu všemu čelit. A vlastně – má to vůbec cenu?

Stále ta traumata ve mně jsou a já vím, že budou napořád. Jen se modlím, abych to nějak přežila. Do léčebny nechci, prášky zvyšovat taky nechci, to už bych asi fakt byla obézní.

Psychoterapie, byť jsou mnohé jistě zajímavé, u mě také nepřipadá v úvahu, viz můj předchozí článek. Prostě to nejde, já už si nemohu dovolit jen ležet a nic nedělat, i když – co dělám teď? Něco dost podobného… Vím, že by to problémy leda prohloubilo, u mě je to tedy zcela nemožné.

Takže jsem na to jen sama a snažím se nějak krotit to své nemocné já, byť to jde těžko. Když jsem k smrti unavená, tak se mi nechce ani číst, ani poslouchat hudbu, kombíčko ke kytaře mi taky nějak blbne…  Zbývá jen mandolína.

A psaní „básňotextů“.

Básňotext

#grungepoetry

Stále unikám

V ničem nevynikám

Tak to je

 

Vždyť stále volám

Nic z toho však nemám

 

Křičím zachraň mě!

Hroutí se svět

Zakrývá mě tma černá

 

Před četou poprav mě

Už nelze jít zpět

Nejsem ničemu věrná

 

Jako hvězda vyhasínám

Všude se válí prach

Čeká mě jen krach

 

Stále unikám

V ničem nevynikám

Tak to je

 

Vždyť stále volám

Nic z toho však nemám

 

Mám duši moc bídnou

Nelze to změnit

Tak to skončíme

 

Vždyť vlasy mi řídnou

Už nemusím pěnit

Třeba už skočíme

 

Jako hvězda vyhasínám

Všude se válí prach

Čeká mě jen krach

 

Stále unikám

V ničem nevynikám

Tak to je

 

Vždyť stále volám

Nic z toho však nemám

 

Louky nekvetou

Strom je obnažený

Jen mlha je v lese

 

Slova se mi pletou

Bůh už je mnou nabažený

Už nebudu na plese

 

Jako hvězda vyhasínám

Všude se válí prach

Čeká mě jen krach

 

Stále unikám

V ničem nevynikám

Tak to je

 

Vždyť stále volám

Nic z toho však nemám

 

Naše odlišné pohledy na řešení traumat

Tento post bude pojednávat o odlišných pohledech na řešení traumat – jedná se o pohled můj a pohled mé mámy.

Ona má jisté zatracené výhody, které jí ráda připomínám:

  1. Je to zdravý, stabilní a velice silný člověk
  2. (Bohužel?) vše řeší vnitřně, sama – ha, tak po kom to mám!
  3. To, co zažila (to špatné), zažila až jako dospělý, hotový člověk. Dětství měla na rozdíl ode mně normální a krásné…

Oproti tomu já jsem:

  1. Přecitlivělá – od mala
  2. Duševně nemocná – taktéž od mala. Odhaduji to buď kolem 7 roku či „až“ v 10 letech – ať tak či tak, přišlo to ještě před pubertou, to vím na sto pro…
  3. Vše špatné, co jsem zažila, jsem zažila – žel – jako dítě. Doslova od raného věku. Svým způsobem od miminka…
  4. S tímto vším + to, že jsem byla malé dítě, které tomu hnusu kolem čelilo, je jasné, že to muselo dopadnou zákonitě špatně – já to nedovedla správně interpretovat, pochopit a z toho vznikly nebezpečné pocity viny, jež mě dodnes vnitřně trýzní a které jsou pravděpodobně hlavní příčinou mých sebevražedných myšlenek. Které mám od mala…

A teď si vemte pohled silného a zdravého člověka se šťastným dětstvím + pohled přesně opačné osoby. Ta první osoba – rozuměj máma – tvrdí, že nemá cenu se v tom neustále rýpat. Ok., s tím souhlasím – myslím tím to, že nemá – kor u mě – smysl to neustále rozebírat s psychology. A je to proto, protože to vše je a bylo tak silné, že já na to reaguji abnormálně – prohloubením deprese. U mě je to kontraproduktivní. Takže ano, v tomto se shodnem.

Neshodnem se však na tom, že by se to mělo snad úplně držet pod pokličkou. To teda fakt ne, protože ono to stejně vyleze – viz má nynější zimní krize. Furt to ve mně je a furt mě to drtí a bolí. A bude bolet nadosmrti.

Myslím tím to, že to sice doslova odmítám řešit s „odborníky“, ale! Musím(!) to vnitřně řešit alespoň já sama. Kdybych tak neučinila, už bych tu asi nebyla. Bohužel, jak jsem psala tuhle, cítím, že víc už asi nevyřeším… Vyřešila jsem to nejzákladnější víc, jak z 50%, přesto to úplně nestačí. Ale to neznamená, že bych já byla neschopná, anebo že bych byla masochistka, co se dobrovolně rejpe v shitech a stále se k nim vrací. To opravdu ne.

Je to znamení toho, že to bylo – jak jsem již psala – extrémně silné, náročné, bolavé… A ve mně prostě vždy bude to nešťastné, zraněné a utrápené dítě. S tím totiž definitivně nenadělám nic ani já ani nikdo jiný. A to ani kdyby mi to někdo chtěl namlouvat.

Sama vím, jak strašně velká ta traumata byla a ještě navíc jich bylo nepočítaně, což je o to větší průšvih…

Mamince ze srdce přeji její sílu, ale já tak silná nejsem. A nikdy nebudu. Mám prostě jiné myšlení – v rámci duševní choroby – a s tím ani prášky nic nenadělají.

Tak ještě jeden básňotext

Se omlouvám ale je mi zle, tak mi promiňte mé depresivní výblitky…

#grungepoetry

Když je mi zle tak mlčím

Ve všem také mlžím

Tiše trpím a sténám bolestí

Mám ruku spoutanou s pelestí

 

Volám, ale tiše

A to tak, že to není slyšet

Čím víc se žalem kroutím

O to víc se vnitřně rmoutím

 

Ruce mi šednou

Citu v nich vskutku není

Žádný pulz

 

Chci cítit zář pěknou

Třeba to něco změní

Změním kurz

 

Když je mi zle tak mlčím

Ve všem také mlžím

Tiše trpím a sténám bolestí

Mám ruku spoutanou s pelestí

 

Volám, ale tiše

A to tak, že to není slyšet

Čím víc se žalem kroutím

O to víc se vnitřně rmoutím

 

Úpím, ale stále mlčím

Nelze to slovy vyjádřit

Tak mi to odpusť

 

Vnitřně se ničím

Konec nelze oddálit

Tak mě propusť

 

Když je mi zle tak mlčím

Ve všem také mlžím

Tiše trpím a sténám bolestí

Mám ruku spoutanou s pelestí

 

Volám, ale tiše

A to tak, že to není slyšet

Čím víc se žalem kroutím

O to víc se vnitřně rmoutím

 

Je mi líto, klesám pořád

Nedovedu vyplavat

Jsem příliš slabá

 

Vypínám trapný pořad

Je třeba si zuby vylámat

Zavčas, když seš mladá

 

Když je mi zle tak mlčím

Ve všem také mlžím

Tiše trpím a sténám bolestí

Mám ruku spoutanou s pelestí

 

Volám, ale tiše

A to tak, že to není slyšet

Čím víc se žalem kroutím

O to víc se vnitřně rmoutím

 

Básňotext…

…aneb dialog mezi sick head a normální head…

#grungepoetry

Podívej se, venku prší

Po oknech stékají kapky

I po tvé tváři

Jako slzy

 

Vzpomínky se na sebe vrší

Už nejsi uvnitř matky

Čeká tě jen stáří

A to brzy

 

Žehráš a prosíš o pomoc

A máš škaredou nemoc

Nikdo ti nepomůže

a neoprostí tě

od zlých vzpomínek

 

Je ti tolik, dvacet šest

Nezatínej ruku v pěst

To nic přeci nezmůže

A tak, prosím tě

Zažehni v sobě plamínek

 

Podívej se, venku prší

Po oknech stékají kapky

I po tvé tváři

Jako slzy

 

Vzpomínky se na sebe vrší

Už nejsi uvnitř matky

Čeká tě jen stáří

A to brzy

 

Vše se hroutí nejen za oknem

Zdá se, že se nikam nepohnem‘

Nestačí jen klečet

Musíš vstát a běžet dál

Jinak navždy usneš

 

Vím, ale stále štkám

Stále nevím, kam že to jít mám?

Pořád se mi chce brečet

Chci jít na bál

Třeba mě tam vezmeš?

 

Podívej se, venku prší

Po oknech stékají kapky

I po tvé tváři

Jako slzy

 

Vzpomínky se na sebe vrší

Už nejsi uvnitř matky

Čeká tě jen stáří

A to brzy

 

Nevezmu tvou ruku

Nevystřelím ani z luku

Musíš sama kráčet

Nést hrdě svůj kříž

A neoběsit si hlavu

 

Tvá dlaň zůstane prázdná

Víme, že tu není osoba žádná

Co se s tebou bude vláčet

Vždyť to víš!

Dopluj sama ke splavu

 

Podívej se, venku prší

Po oknech stékají kapky

I po tvé tváři

Jako slzy

 

Vzpomínky se na sebe vrší

Už nejsi uvnitř matky

Čeká tě jen stáří

A to brzy

 

Díky, ale je to tak těžké

Stále je půl šesté

Stále je sychravo a tma

Stále mi srdce krvácí

A hlava se mi motá

 

Vím, snad zazvoní zvony

A už nebudou žádné shony

A já se třeba budu smát?

Leč má krev se vytrácí

Už ani neklokotá

 

Podívej se, venku prší

Po oknech stékají kapky

I po tvé tváři

Jako slzy

 

Vzpomínky se na sebe vrší

Už nejsi uvnitř matky

Čeká tě jen stáří

A to brzy

 

Nevím, co mě čeká

Proč mi ta kapka stále stéká

Z té mé nešťastné tváře

Je mi líto, jsem poražená

Mám v okovech ruce spoutané

 

Jsem kůň, co klopýtá

A pocestný, co se s nikým nevítá

Proč má tvář vypadá tak staře

A jsem uvnitř stále uražená

A vše mám v hlavě pomotané

 

Podívej se, venku prší

Po oknech stékají kapky

I po tvé tváři

Jako slzy

 

Vzpomínky se na sebe vrší

Už nejsi uvnitř matky

Čeká tě jen stáří

A to brzy

 

 

 

Jaké jsou moje (naše) největší chyby, které se v mém životě udály?

  • Jednoznačně mámin sňatek s mým otcem, kdy se předaly negativní geny nejen z její, ale i jeho strany…
  • Přitom ona měla špatné tušení už před svatbou(!!!). A nechápu, proč jej nevyslyšela… Ajo, vlastně proto, protože byla těhotná a tehdy byla ještě debilní doba, kdy těhotná žena prostě musela být vdaná…
  • Přitom kdyby šla na potrat, nenarodil by se ten hajzl, který mě nejvíce poškodil – můj bratr.
  • A také nechápu, proč s ním byla, když otec už tehdy vyváděl… prý jí vyčítal, když ji na svatbě její známí „unesli“. Myslím, že jeho agrese a psychopatie se už tehdy projevovala.
  • Taky nechápu, proč si udělali mě… Co já si – bohužel – pamatuju, tak už to bylo velice ostré. Bohužel jsem to viděla na vlastní oči, což je opět jedno z traumat, které mám… Případně jsem to slyšela. Třeba to, když otec – pan neschopný podnikatel s whiskey, Marlborama a fialovým sakem – žebral po ní love. Ona nás zrovna ukládala a byla přímo u mě – ona nereagovala a on jí řekl: „No tak seš blbá?!“
  • To, jakým způsobem se to stupňovalo, si laskavě domyslete. A dodnes se zlobím na bratra, že byl tak neskutečně hloupý a přijal za své právě jednání otce – a přesně tak zacházel se svou matkou i se mnou. Ženy jsou přeci podřadný póvl, který se má starat o neschopné muže… Jo, tak určitě!!!
  • Největší chybou, kterou matka udělala, není jen to, že dovolila, abychom my, její děti, žili s otcem a posléze naším bratrem, ale i to, že brala ohled jen na ty dva neschopný zmetky – mé bratry – a nikoliv na mě. Kvůli nim mi totiž nepřinesla žádný mužský vzor. Čili – kvůli tomu mám bloky ve vztahovém i sexuálním životě stran mužů. Fakt velký díky!!!
  • Musím se smát, když má někdo max jedno trauma a poškodí ho to, nezpracuje to a on se pak chová jak debil. Já jich mám tolik a přesto si zakládám na tom, abych byla dobrým a spravedlivým člověkem, co dává šanci třeba i těm mužům, vůči kterým mám – pochopitelně – svým způsobem averzi a mám o nich nevalné mínění.
  • Neskutečně mě štve, že ti dva byli víc, než potřeba jedné malé holčičky. To, že jsem se zabouchávala do učitelů a já nevím co a mámu to velice otravovalo… Místo toho, aby mě pomlouvala, měla mi radši přinést správný mužský vzor. Ať už by to byl nějaký její přítel či třeba rodinný přítel, s kterým bych byla často ve styku. Žel, ničeho z toho mi nebylo dopřáno…
  • Opravdu se prosím nedivte mé sebenenávisti i nenávisti vůči těmto nulám -bohužel mým „zásadním mužům“, vůči našim genům, vůči mámě, která dopustila, aby mě všichni zničili… A taky té mé pomotané sexualitě se nedivte…
  • PS: Už mi asi došlo, čím rozčiluju zamindrákované nuly na netu – je to tím, že jsem autonomní, možná trochu drzá, neberu si servítky a říkám vše tak, jak si  to myslím. A dokážu velice rychle odhalit právě ty zamindrákované paka. A to se jim nelíbí.

Jen tak 2…

Tak jsem to asi totálně dooslila. Sice mi systém znovu zaregistroval přesně ty dva předměty, kde jsem žádala o výjimku a o znovu-zaregistrování. Bohužel, v dopise, který mi došel, je mé odvolání zamítnuto…

Už nemám sílu. Sice jsem psala pánovi ze střediska, co pomáhá hendikepovaným – tedy i mně – jak to tedy je, ale tuším, že je to blbý, když jsem dostala ten dopis.

No nic, nevím jak, ale nějak to řeknu mámě… a snažím se to brát pozitivně – již vím, jaké mám problémy, jak s nimi a svou nemocí zacházet… Také si hodlám dát min. 3 přihlášky, aby aspoň něco vyšlo. Kéž bych se vrátila ke svému oboru, ten mě nejvíc naplňuje.

Začnu zkrátka s čistým štítem a snad již nebudu prodlužovat studium. Je mi smutno, ale holt… prostě se nedá nic dělat. Jen mě sejří, že mě ty mé nemoci tak poráží a že mi trvalo tak dlouho, než jsem se s nimi naučila pracovat.

Co mi dává dobrovolný celibát?

  • Je to jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem kdy v životě učinila. Mimořádně mě to naplňuje a dopomáhá to k maximální pohodě.
  • Oprostíte se totiž od sebe, od svého ega a máte najednou kapacitu myslet na x jiných lidí, nikoliv primárně na sebe či na svou rodinu – partnera a děti.
  • Já tím pádem nejsem omezena jen na úzký okruh lidí, o které je třeba se starat. A nemyslete si, není to jen sobecké „Já, já, já…“, „JÁ se cítím dobře“, „JÁ to a ono…“ Ne!!! Myslím i na potenciálního partnera – již jsem to psala – jaké by to se mnou měl?! Těžké… Já opravdu nejsem stvořena pro život ve dvou,  mimochodem, tuto větu jsem řekla už ve čtvrťáku na střední… a nemýlila jsem se.
  • Je úžasné, že se nemusím věnovat jen sobě a svým nejbližším, což samozřejmě, když máte rodinu, je prioritní. Já mám z rodiny max mámu a prostředního bratra a tím to končí. Mohu tedy myslet mimo své ego, být od něj oproštěna…
  • Ale!!! Čím víc se cítím fyzicky – mnohdy i psychicky – hůř, tím víc mi dochází, že nevím, zda jednou budu oním sociálním pracovníkem…
  • Nemohu být ani lékařem, psychologem, právníkem… ale neklesám na mysli. Pokud nebudu mít ani na to, být oním soc. pracovníkem, pak je tu možnost se zkrátka naučit soukromě to, co se oni učí a moci tak radit. Jen to nebude úplně fundované, nebude to vyplývat ze statusu odborníka, ale furt lepší něco, než nic, ne???
  • Stejně tak opravdu nechám na osudu, co mi přinese do života za lidi – zda jim tedy budu moci být nějak nápomocná či nikoliv.
  • Je také důležité umět přesměrovat svou sexuální energii, a to právě tím, že se od sebe a svých potřeb oprostíte.
  • Důrazně ale varuji ostatní!!! Tohle není pro každého, řekla bych, že se to týká max 1% lidí. Kdyby mi někdo řekl, že chce být taky dobrovolný celibátník, rázně bych ho varovala!!!
  • Je to těžká a složitá cesta, co je pro minimum lidí, rozhodně ne pro každého. A hlavně – je nebezpečné udělat toto rozhodnutí třeba v pubertě. Jo, člověk si může myslet, že je to ta pravá cesta pro něj, ale chyba lávky… Pak si za deset let vzpomene na to, že vlastně chce partnera i děti a co teď? Když je tomu vnitřně uzavřen, byť mu mysl našeptává něco jiného?
  • Já sama k tomu došla až po totálním dospění, relativně nedávno. A jsem cele smířena s tím, že děti ani partnera mít nebudu. Jsem s tím v pohodě. Nedovedu si však představit, že bych toto radikální rozhodnutí učinila v pubertě.
  • Je důležité dozrát a znát všechna pro a proti. Já mám jen mateřský pud, leč mu – zatím – čelím statečně. Jinak jsem vskutku se svou situací smířená a naopak v ní vidím výhody.
  • Ale! Většina lidí to má jinak – není vlastně třeba hledat speciálně nějaký smysl života – dle mě je to prosté – smyslem našeho bytí je se množit, předávat své geny. Je to jednoduché. A když byste se z nějakého důvodu – třeba skrz bloky či nějaké blbé zkušenosti – sekli tehdy, když byste ještě nebyli hotovými dospělými lidmi, mohli byste si jen nadělat na tunu problémů a podřezat si pod sebou větev.
  • Ti, kteří jsou nějak poranění a uvažují o tomto, ačkoliv jsou ještě v doznívající pubertě, by se tomu neměli vnitřně uzavřít. Klidně si nechat pár měsíců/let, být prostě sám, ale být stále otevřený vztahu… Protože když byste se radikálně rozhodli třeba v 18 a pak za 10 let zjistili, že toto vlastně pro vás není… byla by tam nebezpečná propast, kterou už by nemuselo jít překlenout.
  • A ano, u mě to vzniklo kombinací nějakého vnitřního nastavení a strašných bloků, které už nelze napravit. Jediné, co mě mrzí, je to, že nemám žádný hezký erotický zážitek s muži. To je fakt škoda, leč je to primárně moje chyba. Kdybych byla „normální“ a ještě chtěla nějaké pletky zkusit, pak bych chtěla zajistit to, aby se mi to aspoň poprvé a naposled líbilo. Žel, nemám na co v dobrém vzpomínat…
  • A proto vás varuji: mějte něco jen s lidmi, kteří vás za A) Minimálně přitahují, za B) Ideálně jste do nich zamilovaní.
  • Vězte, že vím, proč to říkám.

Básňotext :-P

#grungepoetry

Vím, že jsi

Stále s tebou bojuji

Vysmíváš se mi

Zakrýváš mi zrak

A já vidím jen tmu

 

Pouštíš na mě psy

Jen špatné vzpomínky si spojuji

Až se hlava točí a já padám k zemi

Kolem prchá hejno strak

Snad ti tvou duši uzmu

 

A zvítězím nad tebou

Už nebudu klečet na kolenou

Narovnám hřbet

A budu žít právě teď!

 

Mává se mnou déšť s větrem

Jak se strašákem v obilí

Žene se bouře

Co mě chce zničit tolik

Slunce dávno zapadlo

 

Chci se vzbudit až se slunným jitrem

Všichni mě tak dobili

A shodili do louže

Bože, chci přeci předat ten kolík

Nech mě dodělat, co mě napadlo

 

A zvítězím nad tebou

Už nebudu klečet na kolenou

Narovnám hřbet

A budu žít právě teď!

 

Budu se rvát až tě dostanu

Nechci jít pryč, na stranu temnou

To já tě polapím, ne ty mě

Hlavu ti setnu

A nasadím si korunu

 

Zase z popela vstanu

Obratně a s elegancí jemnou

Postavím se rovně ze země

A pak tě drápem seknu

A připravím ti urnu

 

A zvítězím nad tebou

Už nebudu klečet na kolenou

Narovnám hřbet

A budu žít právě teď!