Další věcí, co mě neskonale štve, jsou opravdu bohatí lidé, kteří dělají vše pro to, aby těch peněz do strožoku narvali ještě víc. A klidně si pro ty love nechají vrtat koleno, ohnou hřbet, ba co víc – s přehledem ojebou, koho mohou. Tohle fakt nechápu a je mi z toho blivno. Vážně si myslíte, že jste nějaká vyvolená (j)elita národa, když máte tunu peněz? Co po vás jako zbyde? Nic. Vaše peníze se rozfofrují. A pokud jste byli šmejdi, nic jiného po sobě ani nezanecháte.
Myslím, že je milionkrát důležitější být hodnotným člověkem, co předá kus sebe, než sobcem a hajzlem, co si ne vždy čestnými způsoby sype víc a víc do svého prasátka.
Přitom se mi velice často zdá o baráčku (bohužel furt i o tom zkurveným bratrovi…) a až na výjimky – krom koček – to moc pozitivní není. Přesto na to vzpomínám v mnohém ráda; byl vlastně značně fajn pocit žít v baráčku. Kór, když tam bylo x krásných vzpomínek na prarodiče. Člověk měl fakt pocit, že je „ve svým“, i když i tam se našel problémový soused (a nejen on…). Své velké kouzlo to však mělo.
Občas se zasním a představím si, že jsme s mámou v klidu právě ve svým baráčku. Jenže to je z 99 procent utopie.
Obecně chápu, že peníze vám dávají svobodu a klid. Dokonce chápu (byť stěží), že ne každý má sociální cítění. Ne každý je pomáhající typ. Netvrdím, že každý bohatý by ze sebe měl dělat charitu. Ale aspoň se chovejte s úctou k ostatním, nedělejte ze sebe velký pány a neojebávejte ve svůj prospěch druhé. Díky.
Zbyde totiž na vás leda hořká vzpomínka jako na šmejdy…
Virtuální (slovní) blitinky od carevničky 