Nehledám štěstí. Už přes 20 let nevím, co to je. A nyní jsem už příliš zklamaná, otupělá a cynická. Vadí mi, že kdybych byla hajzl, měla bych se náramně. Vždy bych z různých situací vybruslila ve svůj prospěch. Mohla bych být z fleku na vedoucích pozicích. Vymýšlet nesmysly a klidně trýznit své podřízené. Procházelo by mi to. V osobních vztazích bych též byla hajzl. Hnusná, bezcitná. Bez úcty a pokory. A ono by mi to též vycházelo. Stejně by mě někteří měli pod křídly a nedali na mě dopustit.
Kdybych měla děti, v klidu bych se o ně nestarala. I zde by chyběla poctivost a výčitky svědomí; dyť se o ně postará někdo jiný. Mě to nezajímá. Komukoliv bych ublížila, rozstřelila bych ho s přehledem třeba na dlouhá léta. Ale opět – bylo by mi to naprosto lhostejné.
Je neuvěřitelné, co vše lidem prochází. Co vše si dokážou dovolit. Jak moc dokážou jiným ničit životy. A přesto se člověk nedovolá žádné spravedlnosti. Nebo rozhodně ne té pozemské.
Virtuální (slovní) blitinky od carevničky 