„Anhedonie“ – to je pojem, který je typický pro obor psychiatrie – i já jsem se s ním setkala; dodnes jej mohu vidět ve zprávě od mé psychiatričky.
Znamená doslova „neužívání si“, protože hedonismus znamená pravý opak, tedy „užívání si (slastí)“. Byl to předpisový příznak mé choroby a musím uznat, že jsem skutečně byla totální anhedonistka. Nic jsem necítila – resp. pokud jsem něco cítila, bylo to pouze to špatné a smutné – byla jsem emočně totálně oploštělá, letargická, nic mi nedělalo radost, jen jsem měla své zvrhlé sebevražedné představy… Je to taková chvíle a přitom se mi zdá, jako by to bylo již dávno – natolik se cítím dobře, až mi připadá neuvěřitelné, v jakém bahně jsem se to po kolena brodila.
Dnes zaplaťbohu takové představy nemám, nic neplánuji, nic nevymýšlím za kraviny. Nechci pod vlak, ani skočit z paneláku, ani si střelit zlatou. Tehdy mě držely nad vodou jen základní věci – co by beze mě dělala maminka a kočky? Co moji kamarádi, pochopili by to?…
Nezáleželo mi už na sobě, záleželo mi ještě aspoň na mých blízkých. Ti mě vždy v mysli chránili před jakýmikoliv pokusy. Nechtěla jsem je ranit a zklamat.
Dnes se mi zdálo, že jsem vyběhla strašně příkrý kopec a má maminka se divila, že to s únavovým syndromem zvládnu. Připadlo mi to, jako by to znamenalo, že je na mě pyšná, že se i přes překážky dokážu vyšplhat až na vrchol.
Netuším, zda si to myslí i reálně, ale moc mě to zahřálo u srdce; je to takový mystický důkaz o tom, že jsem opravdu někde jinde. A není to žádný druhý břeh.
Je to tento krásný svět.
Snad na sebe můžu být opravdu pyšná…
Jak jsem se dokázala zvednout ze dna? Popravdě, ani nevím, přišlo to tak nějak samo. Resp. to zahrnuje spoustu dílčích věcí, ale ve svém depresivním pesimismu jsem ani moc nevěřila, kam až se dokážu posunout, a proto svůj nynější stav považuji div ne za zázrak.
Už jsem psala, že mi v tom pomohla primárně psychiatrička plus mé zbytečky vůle.
A abych nebyla jen ta zlá pacientka, musím uznat, že v jistých – a velmi zásadních věcech – mi pomohli i mnou ne moc oblíbení psychologové.
U něčeho by se i dalo říct, že to téměř vyřešili, avšak většinově něco začali a já to dokončuji – a to je úžasné, právě proto, že bez nich bych se asi dál nepohla.
Spoustu věcí to ve mně vzbudilo; byla to spousta impulzů, zajímavých myšlenek, empatických pochodů k mým blízkým, zvláště tedy k mé mámě.
Dále je tu mé osobní dozrávání, už jsem, myslím, psala, že s léty mi čím dál víc dochází, jak moc mě – konkrétně babička – ovlivnila. Co vše asi prožívala, jak moc ze sebe vydala, jak moc se snažila… je mi z toho až do pláče.
Ona však není jediná – mezi ty, které čím dál víc obdivuji, se řadí i má máma.
Její jednání vůči mně bylo v pubertě značně chladné, to je bez debat a je to prostý fakt. Ale! Došlo mi, že ona je dnes někde jinde. Kdybych chtěla cokoliv vyčítat, potřebovala bych na to tu tehdejší mámu, ale ta už není. Je tu taková, která o svých chybách ví, která se dokázala poučit a zlepšit se. Za to jsem na ni pyšná. (Jinak jsem jí i přesto pár věcí vytkla a došla tím pádem k odpuštění)
Jevila se mým psycholožkám jako polohistrionka, která se mnou soupeří. A to je právě jedna z věcí, u které už vím, že zdaleka tak neplatí. Naprosto rozumím, že ji tak viděly – prostě můj popis na to seděl a ony neměly pochopitelně ji před sebou, tudíž ji mohly soudit jen dle mého omezeného popisu. A dnes už vím, jak to je; ony něco nakously, mně to v tu chvíli pomohlo, protože jsem ji měla kam zaškatulkovat, přesto přede mnou byla dlouhá cesta ke skutečné pravdě.
A jaká, že je ta pravda? Taková, že máma se mnou dnes už nesoupeří. Ono to možná tak žhavé nebylo ani dřív. A proč? Protože my jsme si opravdu až směšně podobné; máme podobný osud – permanentní stres, snadno se rozhodíme a neumíme na to adekvátně reagovat, vše řešíme primárně samy, jsme ostražité, málo důvěřivé, obsedantní apod.
Těch podobností je až děsivě mnoho. Dřív jsem si myslela, že jsme tak odlišné, až si nerozumíme; dnes to vidím tak, že jsme si tak podobné, a proto si občas nerozumíme.
A já na stres reagovala tiše – dusila jsem to v sobě. Ona to – pro své dobro – vypouštěla, a to tím, že byla negativní. To mě ničilo, ale dnes to chápu tak, že pro ni osobně to naopak bylo dobře – sama totiž vím, jak strašně je důležité se ventilovat. Nedělala to ve zlém, asi ani netušila, jak moc mě to ničilo. Ona to totiž ani neměla kde jinde ventilovat, přičemž stres měla neustále několik desítek let, svým způsobem jej má až dodnes.
To jsem jí však už ale nedávno řekla, že ať bude cokoliv, hlavně ať mi to řekne, protože to musí ven – a já už se s tím nějak popasuju. A moc mě těší, že ke mně má důvěru a když už je něčeho moc, řekne mi to.
Dnes už tak negativní není a když náhodou ano, už to tak nehrotím – vím, že je to její proces, kterým zpracovává stres a vím, že si to nemohu brát osobně, ale naopak na to hledět s nadhledem a s tím, že je to pro ni prospěšné.
Já se také o něco víc otevírám a ventiluju; dokážu jí jakž takž sdělit, když už přeteče kalich, plus opět fungují mé klasické ventily – cokoliv kreativního, hlavně hudba, to je prostě nejlepší únik z reality.
Obě jsme tedy udělaly obrovský kus práce – dokázaly jsme si k sobě najít cestu, pochopení a důvěru.
To je naprosto úžasné a mám z toho velkou radost.
Takže díky základním odhadům psychologů jsem se dokázala dostat tak daleko, až jsem svou vlastní mámu pochopila.
To je jedna z mých metamorfóz.
A hedonismus? Dnes si již doslova užívám přítomnosti kamarádů – poctivě se s nimi stýkám, ráda je poslouchám, ráda s nimi pokecám. Při tom před tím jsem je rok(!!) neviděla. A nechyběli mi, nic jsem totiž necítila.
Teď už by mi zatraceně chyběli. A např. jsem doteď trochu smutná, že jsem nebyla pozvána na jednu svatbu – ne, že bych byla uražená, ale jde mi o to, že to mohla být skvělá příležitost jak se sblížit a utužit vztahy. Zkrátka jsme si mohli všichni náramně užít. Tak mi to přijde trochu škoda, ale věřím, že takových příležitostí bude ještě hodně. A moc se na ně těším! (Vidíte, jaká jsem hedónistka?)
Dále si dělám radost a hlavně tu radost skutečně pociťuji; ať je to kytara, kreslení, pinglování, nebo třeba nákup kočičích a kostkovaných košil, užívám si, když jsme s mámou u jejího přítele, užívám si koček i hlodavců, dělám si radost, směju se na sebe do zrcadla, plánuji budoucnost a vidím ji pozitivně… Zkrátka si užívám všeho možného, a není to jen na oko, ale opravdu, upřímně.
I to je gigantický pokrok, za který vděčím jak sobě, tak psychiatričce, případně psychologům.
Nepopírám, že již přes rok mám psychoterapii přerušenou – natolik mi zhoršila můj stav, že se teď paranoidně bojím, že by mě pokračování nadále rozkládalo. A já už si to nemohu dovolit – už nemůžu přerušit studium, nemůžu být úplně bez peněz, nechci ani znovu skončit v sociální izolaci… Prostě mé obavy a nejistota jsou natolik velké, že na to momentálně nemám odvahu.
Ale netuším, co bude za pár let. Třeba se budu cítit natolik sebejistě, že mnou ani prohrabování ran nehne…
T.č. ale vím, že bych na to prostě neměla. Tak se na mě za to nezlobte…
Ještě se vrátím k mamince – už i u ní pociťuji to, co u babičky – tedy snahu chránit své děti. Dnes už vím, že i ona se vždy zoufale snažila, abychom měli co do úst, abychom měli aspoň nějakou školu, abychom žili aspoň trochu normální život, abychom neskončili na ulici… Musela řešit spoustu těžkých, drsných a existenčních otázek – a jak jsem psala, do jisté míry je, žel, řeší dodnes.
A právě za to ji tak, jako babičku, obdivuju – ačkoliv neměla tolik energie a času se mi věnovat, musím ocenit, že se snažila bojovat o to, abychom měli všichni důstojný život. Bojovala o základní věci a vůbec se jí nedivím, že tím pádem mohla v jiných věcech škobrtnout. Když se zeptám sama sebe, jak bych toto zvládla, dojdu k rozpakům – máma má totiž jedno veliké štěstí, a to, že nemá „sick head“ – pravděpodobně skutečně nepodědila žádné predispozice k duševním nemocem nebo vážným osobnostním poruchám, tudíž je schopná krizovým situacím čelit statečněji, než někdo, kdo má psychické problémy. Dále má výtečný selský rozum, je inteligentní a vím, že má i své spešl metody, jak bojovat proti stresu, např. vyrábění plakátků do práce, nebo její vlastní originální polomeditace apod. Je to vlastně můj živoucí vzor, má hrdinka.
A já ji za tenhle věčný boj o holé přežití obdivuji a znovu říkám, že jí odpouštím.
Virtuální (slovní) blitinky od carevničky 